V reportu z loňského Funkenflugu jsem psal, že se jedná o nejlepší festival, který jsem kdy navštívil a že pokud pořadatelé pozvou na další ročník dostatečně zajímavé 
kapely, udělám vše pro to, abych se na něj opět dostal. Na potvrzení line-upu jsem netrpělivě vyčkával poměrně dlouho, když však na přelomu roku zveřejnili plakát se všemi jmény, bylo rozhodnuto – jede se znovu! Sehnat lístky na tento ročník bylo však opět velmi obtížné. Jako zkušený klikač jsem před půlnocí 2.2. zasedl k počítači a čekal, než budu moct přesně v 00:00:00 odeslat mail. Po dvou týdnech nejistoty se ale konečně objevila odpověď s informací, že lístky jsou naše. Šokující bylo, že oproti loňským 80 € se cena vyšplhala až na 117 €. Ufff, je to hodně, ale zároveň i pochopitelné. Pozvat exkluzivně několik kapel z Norska, Islandu atd. opravdu něco stojí, a když je kapacita omezená na 333 lidí, miliony od nich nevyberete. Festival se navíc prodloužil na třídenní, údajně měl být letošní ročník poslední a vzhledem k tomu, že loňská zkušenost byla dech beroucí, vyšší částka nás od koupi rozhodně neodradila.
Loni jsme jeli s Igorem ve dvou, letos jsme přibrali na výlet dalšího parťáka – Jáně. S Jánětem jsme ve středu 15.6. dali odpoledne sraz v Praze na nádraží a vyrazili jsme vlakem do Brna za Igorem. S ním a dalšími kamarády jsme dali pár piv, vyspali se a před polednem dalšího dne jsme po nákupu nezbytných suroviny (chlast a žrádlo) vyrazili směr Abtenau. Díky tomu, že bylo hezky a cesta dobře odsýpala, moc jsme se nezastavovali, jen odpočívadlo za Linzem a krátké svlažení nohou v Traunsee byla povinnost. Na místě jsme byli kolem páté hodiny večer, rychle stavíme stan a jde se do areálu.
Oproti loňsku se toho až tak moc nezměnilo, místo konání a okolí vypadají samozřejmě furt stejně, ale k pár vylepšením přeci jen došlo. Přibylo několik záchodů (z toho u kempu i pár splachovacích) a navíc zde přistavili prostornou dřevěnou stodolu, kde prodávali kapelní merch, točili pivo a především se zde dalo schovat před deštěm, kterému jsme se během festivalu opět nevyhnuli. Ubytovat se nám naštěstí podařilo v suchu, ale s příchodem první kapely začalo pršet, tudíž se nachystané pláštěnky hodily.
Prvním vystupujícím byli místní Stormnatt, které jsem viděl loni na Celebrare Noctem festivalu poblíž Lince, kde na mě nezanechali moc silný dojem. Tentokrát na tom nebyli o moc lépe, holt první kapela. Hudebně docela podprůměrný black metal, který se tváří okultně. Oproti Linci jim zde ale chybělo početnými ohni ozdobené pódium, tudíž vyzněli celkem vtipně.
Jako druzí přišli na řadu mí noví známí Common Eider, King Eider, s kterými jsem se seznámil na pražském koncertu v Lechovickém sklípku, kde mi téměř vzali dech. Podruhé, když jsem je již viděl, to sice, co čekat, tolik překvapující nebylo, působiví však byli opět. Díky tomu, že hráli ještě celkem za světla na open-airu, svíčky a vonné tyčinky neměly tak silný efekt jako ve sklípku a dokonce ani někteří členové si na sebe nebrali rudé 
kápě. Pouze seděli bosi na podlaze pod kostěným lustrem a oddávali se vokálnímu dronu. Stejně jako v Praze i v Rakousku s nimi vystoupil Gabriel Saloman, který čekal na správnou chvíli, kdy se ke Common Eider, King Eider přidá s kytarou. Kromě něj se ale připojila s kytarou i jedna slečna, která celému setu dodávala příjemně ambientní podmaz. Pohrozit vztyčeným ukazovákem si ovšem zaslouží Barth, který v jednom z nejvygradovanějších momentů nastartoval za pódiem motorovou pilu a donutil rozzuřeného Grabriela, aby vyběhl a začal po něm házet klacky. Vtipná to situace před koncem opět dost dobrého koncertu.
Kolem řeckých Acherontas se za poslední dobu vytvořil celkem slušný hype. Patří mezi kapely, které vystupují v různých hábitech při svíčkách s hromadou lebek na pódiu a hrají si na rituál, což dnes frčí. U nás dokonce hráli mj. i na Prague Death Masu. Do konceptu Funkenflugu tedy určitě zapadli a byl jsem zvědavý na svůj první kontakt s touto kapelou. Vizuálně to byl cool occult, dokonce si na nějaký song přizvali na stage kolegu, který plival oheň. No, docela pěkné, ale pro člověka, co podobných kapel už viděl tunu, po chvíli úsměvné a nudné. Stejně na tom byla i jejich hudba. Znám pár lidí, co Acherontas vyloženě žerou, pro mě se ale jednalo o průměrný black metal bez jakýchkoliv zajímavých prvků, který se snaží primárně zaujmout vizuální stránkou.
Kdo do konceptu Funkenflugu ale naopak absolutně nezapadl, byli místní Belphegor, což je věc, na které jsem se shodl téměř s každým. Těžko říct, zda se znají s pořadateli a přemluvili Bartha, aby si zde mohli zahrát, nebo je mají místní opravdu rádi, ale festival by se bez nich jistě obešel. Belphegor jsou velká a komerčně úspěšná kapela, kterou každý zná a netřeba je moc představovat. Jejich načernalý death je, co se nápadů týče, průměrný mainstream, ovšem naživo dobře zahraný. Bubeník řádně sype a ostatní také nezahálí. Sice vizuální stránka stejně jako u předchozí kapely naprosto válcuje tu hudební (lebky, kouře, krev…), ale chytlavostí a komičností některých songů celkem zabaví. Poznávám Belphegor - Hell's Ambassador, Lucifer Incestus a poté, co několikrát protočím očima během Bondage Goat Zombie, se raději přesouváme do stanu a jde se spát.
Jelikož se další den začínalo hrát až v pět hodin a nechtěli jsme celý den jen prochlastat, rozhodli jsme se, že v pátek podnikneme výlet do nedalekého Salzburgu. Ten je od našeho horského místečka Neudegg Alm vzdálen necelou hodinu autem, takže po vystřízlivění vyrážíme a po dvanácté jsme na místě. Hned na uvítanou dáme jedno (vzhledem k tomu, že zpátky musím řídit, Igor jich vyžral víc) pivo v místním minipivovaru Die Weisse (nějaká letní pšenka za 4 €, na rozdíl od Stieglu dost dobrá a vzhledem k tomu, že jsme židi a dovezli jsme si slušné zásoby, bylo to i jediné pivo, co jsme si v Rakousku koupili) a po osvěžení vyrážíme s Jánětem koukat po památkách. Jelikož jsme neměli moc času, jen necelé tři hodiny, nemohli jsme Salzburg prolézt moc detailně, ale i za tu chvíli, co jsme tam strávili, jsme toho viděli hodně a odjížděli nadšení. Na rozdíl od propršeného čtvrtečního večera nám na výletu hezky svítilo slunce a minimálně v okolí řeky Salzach bylo opravdu krásně. Jeden kostel vedle druhého, k tomu nějaký park, no prostě paráda. Salzburg přidávám na seznam měst, kam se chci opět podívat.
Vzhledem ke komplikacím na dálnici jsme zpět, místo plánované páté hodiny, přijeli až kolem šesté, tudíž první páteční kapelu Sum of R nestíháme, což nás mrzí. Viděli jsme je ale tři dny před festivalem spolu s Aluk Todolo v Žižkostele, kde zahráli velmi slušný post-metalový koncert.
Rakušany Kringa, kteří měli menší zpoždění, ale už bez problému zvládáme. Ti nedávno vydali nové EP Through The Flesh Of Ethereal Wombs, ze kterého hráli hodně, ale došlo i na starší dema. Žel se vyhnuli jejich nejlepší nahrávce Total Mental Desecration, ale i tak mě jejich rockově skočný black metal s dvěma vokály hodně bavil. Možná i o trochu více než loni před Mgłou. Před koncem setu ale na pódium přichází Barth a ukazuje na hodinky, že už mají končit. Kringa moc nereaguje, ale když už je Barth neodbytný, zrychlují, dokončují song a naštvaným řevem spolu s odhozením mikrofonu se čtveřice loučí.
Jako třetí přišli na řadu Shibalba. Jedná se o vedlejší projekt lidí z Acherontas. Stejně jako Acherontas, i Shibalba si hraje na rituální divadlo s různými hábity, ohněm a lebkami, na rozdíl od Acherontas se to k jejich hudbě ale hodí. Ta je silně inspirována rituálními ambient/drony jako Artau Eos nebo Phurpa a kupodivu musím říct, že není vůbec špatná. Před festivalem jsem je vůbec neposlouchal, ale i přes to, že jejich vystoupení není tolik věrohodné a člověk Řekům ono uctívání indických božstev tolik nevěří, bylo rozhodně působivé. Od hrdelních zpěvů přes rituální hru na bubny, zpívající misku, zvonky a jakési mini-didgeridoo vše dost bavilo. Na Prague Death Massu se na ně určitě znovu podívám.
Albez Duz byli jedinou kapelou, na kterou jsme se úmyslně vykašlali a šli se raději občerstvit před náročnou nocí, jelikož jejich gothic rock/doom zní z nahrávek opravdu strašně a hlavně nás čekalo největší kombo festivalu.
To začalo po deváté hodině a pokračovalo až do konce pátečního programu někdy ve tři hodiny ráno. První ze čtyř kapel tohoto komba byli mí dobří známí z Islandu – Svartidauði. Jejich koncert na Funkenflugu byl, pokud se nepletu, zároveň mým osmým (z toho letos druhým). Vzhledem k tomu, že zvuk mají v Alpách všechny kapely téměř perfektní a atmosféra zde panuje vynikající, dalo se očekávat, že se Svartidauði přiblíží kvalitě setu, který jsem viděl v Krakově. Jde se tedy tradičně do prvních řad, i když zrovna leje jako z konve, ale nevadí. Zvuk byl hned od první The Perpetual Nothing parádní, jediné co by šlo přidat, byl Sturlův vokál, jinak vše (hlavně obě kytary) super. Zmíněná skladba je z nahrávek mou nejoblíbenější, set tedy slušně nakládal hned od začátku. Co ale bylo neuvěřitelné, s následujícími songy byl ještě lepší a lepší. Kromě Impotent Solar Phallus a neodmyslitelné Flesh Cathedral zahráli také jeden starý song z dema (ruku do ohně bych za to sice nedal, ale mám za to, že se jednalo o Seer of Perdition) a další úplně nový song. Ten byl hodně (asi 15 minut) dlouhý a naprosto výtečný, rozhodně vrchol koncertu Islanďanů. S Magnúsem jsem se následující den bavil a říkal, že nové album už mají kompletně napsané, tak doufejme, že jej i brzo nahrají a vydají. Pokud budou ostatní tracky takové pecky jako tento, máme se na co těšit! Na úplný závěr přidali Svartidauði ještě část Psychoactive Sacraments a oproti plánovaným 50 minutám hráli určitě přes hodinu, což ale vůbec nevadilo, jelikož tohle byl jejich nejlepší koncert, na kterém jsem byl.
Další na řadu přišli Aluk Todolo, kteří jak před pár lety v K4 tak i v Žižkostele v pondělí před festivalem předvedli naprosto vynikající koncert a jeden z nejlepších, na kterých jsem letos byl (byť přeběhnout po něm do Vopice a dát si ještě Pissgrave byl taky zážitek za všechny prachy, hehe). Zde zahráli prakticky identický set (byť bez přídavku), což ale neznamená, že mě opět nepřekvapili tím, jak výteční naživo jsou. Letos vydali nové album Voix, které prezentují i živě (byť s jistými úpravami) v celé své délce. Instrumentální zručnost hudebníků je nepopiratelná, baskytarista s bubeníkem (který by z fleku mohl hrát v jazzové kapele) přesně drží dobře nakopnutou rytmiku, do které kytarista hraje různé psychedelické vyhrávky a kvílivé šílenosti. Zkrátka skvělý psychedelický rock s blackmetalovými a noisovými prvky, který mají AT promakaný nejen po hudební stránce ale i po té vizuální. 
Hrají potmě s minimalistickou projekcí, která promítá jejich symbol, a s žárovkou pověšenou uprostřed pódia, která se rozsvěcuje podle intenzity kytaristovy hry. Nejvíce zářila v moment, kdy odložil kytaru a místo ní uchopil do rukou pedalboard, na kterém přepínal různé efekty. Zvuk vyeskaloval v suverénní noise, do kterého začal kytarista třímající efekty headbangovat, což byla asi jedna z nej věcí, co jsem kdy viděl. Aluk Todolo byli přesně tou správně vytripovanou kapelou, která sem zapadla stejně dobře jako Dark Buddha Rising před rokem. S jejich bubeníkem Jukkou a jeho manželkou, s kterými jsem se zde seznámil loni, jsme mimochodem celý festival kecali a chlastali slivku a sám souhlasil s tím, že naprosto nechápe, jak mohou být Aluk Todolo vždycky tak parádní.
Předposlední páteční vystupující byli norští Vemod. Atmosferický black, v němž hrají například lidé z One Tail, One Head a Mare. Ještě před tím, než na pódium přišel Åsli, který zahájil set skvělým čistým zpěvem, načež se k němu připojili i ostatní, zaujali Vemod obrovskou projekcí, která zářila přes celou chatrč s pódiem. Z počátku bylo promítáno pouze logo, ale s postupem času se několikrát pozměnila na modrou oblohu plnou hvězd, která při pomalu přestávajícím dešti působila téměř mrazivě. I samotná hudba Vemod je velmi chladná. Není se čemu divit, mají se čím inspirovat. Vsází na dlouhé skladby tvořené táhlými melodickými kytarovými plochami s občasným vokálem. Ten má na starosti Eskil/Azazil, který je vynikající zpěvák. Zde mě jen trochu zklamalo, že se svým hlasem neexperimentuje tolik jako v Mare, kde funguje naprosto uhrančivě, ale vsází na klasický monotónní řev jako na čtyři roky starém albu. Venter på stormene, na jehož nástupce spousta lidí už netrpělivě vyčkává, mimochodem zahráli až na ambientní song Altets tempel celé, což bylo, jak jsem pochopil z vyprávění známých, výjimečné, jelikož většinou z něj zazní pouze jedna věc. Na nové skladby samozřejmě došlo také, ale ty z debutu (zvláště díky tomu, že je dobře znám) vyzněly silněji. Největší sílu však Vemod dala jejich projekce.
Když nadešel čas na poslední kapelu druhého dne, byly už téměř dvě hodiny ráno. Sortilegia je kanadské duo, které tvoří Anastasia s kytarou, která se stará i o vokály, a Cameron za bicími (bubeník mimochodem odmlátil i set s předchozími Vemod). Ti vystoupili během úplné tmy, kterou rozjasňovalo jen pár svíček poskládaných mezi lebkami. Na bicmena tedy, na rozdíl od krásné kytaristky, která se oděná v kápi polévala krví a uctívala kostěný oltář, nešlo skoro vidět. Ono to ale stejně bylo jedno, protože jsem po pár prvních vteřinách setu zavřel oči a nechal se odnášet naprosto pohlcujícím okultním black metalem. Už jsem viděl několik dvojčlenných kapel (např. Bölzer, Inquisition a Urfaust), ale nebudu lhát, když řeknu, že Sortilegia z nich byla nejlepší. A to nejen z nich! Kanaďané jsou nejspíše druhou nejlepší blackmetalovou kapelou, kterou jsem kdy viděl. Nebýt koncertu Mare, těžko říct, kdo jim, v žánru který hrají, mohl konkurovat. Když zkrátka umíte složit skvělé riffy navozující perfektně temnou atmosféru a máte přesného (a na raw black i nápaditého) bubeníka, stačí, když hrajete ve dvou a na albech zníte jako hromada šrotu. Něco kolem třetí hodiny po půlnoci se jdu už naprosto vymletý před spánkem jen na chvíli nahřát k ohni, do stanu se pak jen tak tak se doplazím, ale s úsměvem, jelikož tohle kombo, kdy po sobě zahráli Svartidauði, Aluk Todolo, Vemod a Sortilegia, bylo neskutečné.
V sobotu bylo hned od rána opět hezky. Jezdit autem se nám už nikam nechtělo, ale když jsme byli v Alpách, rozhodli jsme se vydat s pár dalšími Čechy na výlet alespoň pěšky na horu poblíž areálu. Nějakou dobu stoupáme a po chvíli zjišťuji, že pár kamarádů je v mnohem lepší fyzické kondici než já (nečekaně). Těžko říct, jak dlouho s nimi držím tempo, než odpadnu a s vědomím, že se chci dožít konce festivalu a ne prospat všechny kapely, se vracím zpátky do kempu znovu nabrat síly. Když se všichni ostatní vrátí, jdeme na místo činu, kde se opět potkávám s Jukkou, chvíli kecáme, pijeme a po chvíli se přesouváme na kopec k hranici. Ještě před začátkem kapel bylo totiž stejně jako loni naplánované vystoupení myslivečků v kamizolkách s lesními rohy. Ti sklidili ještě větší aplaus než většina kapel a přilákali velkou část návštěvníků festivalu. Nejvíce však oslnili Jukku, který se samým dojetím rozplakal :)
Sotva co dozněli Alphorns, dole na pódiu začali hrát A Forest of Stars. Jedna z hlavních kapel, kvůli kterým jsme na festival přijeli. Jejich přehození z postu třetí sobotní kapely na první bylo mimochodem jedinou změnou v programu celého festivalu. Hned s prvními tóny mi naskakuje husí kůže, která se drží po většinu setu. Tuším, že začali se Summertide's Approach a já jsem opět vyloženě nadšený, jelikož Foresti zní krásně. Všichni, až na zpěváka s houslistkou, jsou oděni ve vestách s bílými košilemi a hrají velmi elegantně. Frontmanův řev doplňuje i jeden z kytaristů a skvělým střídáním vokálů znějí A Forest of Stars jako z desky. Po dokončení prvního songu začíná čistě zpívat i houslistka, čímž započala nejdelší část setu v podobě šestidílného Pawn on the Universal Chessboard z jejich posledního alba. Tento 
více než dvacetiminutový kus odehráli v celé své délce a místy, zvláště v houslových pasážích, dovedly slušně emočně zacloumat, až se člověk přestal divit Jukkovi, že brečel radostí během trumpetistů. Jako další zahráli ještě jednu kratší píseň, kterou svůj koncert ukončili. Hráli tedy jen nějakých 45 minut, což byla vzhledem k jejich kvalitě velká škoda. A Forest of Stars (když navíc vystupovali v lese!) by si určitě zasloužili místo mezi headlinery. Těžko říct, proč museli hrát tak krátce a brzo. Možná by též stálo za zvážení, zda by nebylo lepší místo dvacetiminutového songu z nové desky dát prostor třeba A Shadowplay for Yesterdays (z které nezazněl ani jeden kousek) případně ještě starším věcem. I tak ale Foresti byli jednou z nejlepších kapel festivalu, kvůli které se určitě vyplatilo přijet.
To druzí Mosaic už rozhodně tak skvělí nebyli, a to hlavně díky kvalitativně dost proměnlivému setu. Hráli relativně podprůměrný black metal s enormním echem na vokálu. Více než hudbou zaujal frontman svou vizáží, jelikož měl celý obličej zmalovaný stříbrnou barvou, což však taky působilo docela směšně. Vítězem během Mosaic byl jednoznačně něčím nafičený fotograf v první řadě, který je řádně uctíval a po chvíli focení zabořil ruce do popelu před sebou a začal si jím pomazávat obličej, načež došlo i na tváře lidí kolem něj. Abych ale Mosaic úplně nekřivdil, asi dva songy, jež hráli, byly opravdu dobré. Sice primitivnější black, ale riffy tvořící skladby byly dost silné. Takto znít celý jejich koncert, mohli se Němci zařadit mezi ty z lepších kapel festivalu.
Winterfylleth na tom každopádně nebyli o moc lépe. Docela hodný black, vycházející z amerických kapel jako Wolves in the Throne Room, pouze hraný Angličany bez nějaké větší invence. Winterfylleth si navíc hráli snad na největší rock stars ze všech vystupujících a po několikátém „bang your fucking head“ se raději (i sílící únavou) raději přesouváme na lavičky na kopci, kde setrváváme už po většinu času.
A dále, přesně jak jsem loni předpokládal, došlo i na českou kapelu. Řeč je samozřejmě o Cult of Fire, kteří se na festivalu už minule (jako jedni z mála Čechů) promenádovali. Ono není divu, kdo jiný z v současnosti hodně žádaných blackmetalových kapel se na fesťák, na jehož závěru se zapaluje obrovská hranice, hodí více než Kult Ohně? Do konceptu akce zapadli skvěle, a jelikož v Rakousku 
ještě nikdy nehráli, seběhly se na ně slušné davy. Čas, ve kterém COF vystoupili, jim hrál taky dobře do karet, protože před jejich setem zapálili pořadatelé na kopci různě rozmístěné ohnivé koule a rovněž během nich vykoukl na obloze hezký měsíc. Dívalo se na ně tedy skvěle. S poslechem to ale tentokrát bylo o něco horší, jelikož doprovodná kytara měla nejspíše něco se snímačem a zvuk kvůli tomu nebyl stoprocentní. Navíc i zjišťuji, že mě věci z Ascetic Meditation of Death naživo baví čím dál méně, výjimkou budiž snad jen dvojka - On the Funeral Pyre of Existence. Závěr ale opět patřil skladbám z Triumvirátu, které fungují živě mnohem lépe, a to především Závěť světu.
Před poslední kapelou a zároveň headlinerem celé akce ale došlo na nejdůležitější moment celého festivalu. Bylo třeba, aby vzplanul velký oheň na kopci. Vzhledem k tomu, že celou sobotu nepršelo, nebylo zapálit hranici tak těžké jako loni během deště. Netrvalo tedy moc dlouho a zhruba desetimetrová vatra opět hořela. Sedíme poblíž, pozorujeme, jak z ní lítají jiskry, a nahříváme se. Během toho všeho konečně i spustili In the Woods…. Vidět norskou legendu In the Woods…, která se před dvěma lety probrala z několikaletého spánku, v lese, co chtít více? Když se to takto řekne, zní to super, jenže ono to tak dobré nebylo. Sám jsem od ITW spíš čekal, že mě asi moc bavit nebudou, ale třeba příjemně překvapí… jenže… během celého setu nás nedonutili zvednout zadek od ohně a jít se na ně dolů podívat. Podobně to odnesli loni i Urfaust, ono když vás po pár dnech mrznutí v kopcích může konečně něco zahřát, je to větší lákadlo, než kdejaká kapela, oproti nim ale zvuky, které teď přicházely od pódia, nebyly ani zdaleka lákavé. Došlo sice i na pár skladeb z debutu, ale primárně hráli ten svůj alternativní rock s hrozně špatným zpěvem. On tedy James až tak marně nezpíval, ale ty vokální linky jsou zkrátka tak špatně napsané, že nebýt ohně, který nás v areálu držel, možná odejdeme spát před koncem poslední kapely. Nevím, zda se mnou bude moc lidí souhlasit, jistě je hodně fanoušků chce alespoň jednou vidět, ale já si říkám, zda měl tento comeback vůbec smysl. Uvidíme s novým albem, které vyjde letos. Kdyby však místo In the Woods… hráli dvouhodinový set A Forest of Stars, bylo by to rozhodně lepší.
Unavení, ale aspoň suší zalézáme opět do stanu a tímto pro nás letošní ročník Funkenflugu končí. V neděli se před odjezdem ještě jednou podíváme do areálu, kde se stále kouří z pozůstatků ohně, po cestě se zastavíme v Hallstattu a ve večerních hodinách dorážíme domů. Vzhledem k dokonalému místu a nezaměnitelné atmosféře, kterou pravděpodobně na žádném jiném festivalu nezažijete, se mi i druhá návštěva Funkenflugu zaryla hluboko do paměti. I přes to, že jsem věděl, kam jedu a co mě čeká, zase jsem byl výhledem na okolní hory během koncertů několika výborných kapel uchvácen. Především zmíněné páteční kombo Svartidauði, Aluk Todolo, Vemod a Sortilegia bylo vynikající, A Forest of Stars (i přes kratší set) rovněž a i opětovné setkání se s několika kamarády velmi potěšilo. Pořadatelé na svých stránkách sice psali, že kruh byl uzavřen, každopádně se rovněž tváří, že nás čeká něco nového. Těžko říct, zda mají v plánu uspořádat další fest na tomto místě s trochu jiným konceptem, nebo připravují něco úplně jiného někde jinde, rozhodně se je ale vyplatí sledovat, protože to letos stálo opět za to. Díky za tuhle akci a díky Jáněti s Igorem, že mi dělali společnost na nejlepším festivalu na světě.
Vložit komentář