Články

přeposlat článek tisknout
Brutal

Brutal Assault 25 - sobota

  • kdy: 13. srpna 2022
  • kde: Jaroměř, Josefov

Poslední den pětadvacátého Brutal Assaultu nás naprosto rozbilo šílené japonské duo Melt-Banana. Ale také Mayhem a zdržující Ahab.

 - úvodní dojmy

 - úterý

 - středa

 - čtvrtek

 - pátek

OnDRajs: Poslední festivalový den se nese v duchu brzkého vstávání, neboť mozkovnu už od 11 hodin provětrávají peklodeatheři Mass Infection. Existují skoro dvacet let, na kontě mají čtyři desky a jsou z Řecka. Ano, pokud máte rádi Dead Congregation, nešlápnete vedle. Nasypaný death metal řádně táhne italský nezmar Giulio Galati, který si ten samý den střihl tuplák, když si odmakal i následný set svých krajanů Hideous Divinity. Mass Infection ovšem dělají srozumitelnější a hlavně rovnější muziku, na kterou se dá i přes ustavičný blastbeat podupávat nohou. Půlhodinka je ale tak akorát.

MXL: Sobota přinesla osvobozující vidinu světla na konci tunelu, stejně jako další mandl fyzického těla a ztýrané duše, protože sestava byla opět hvězdná. Úvod dne se nesl ve znamení špičkového death metalu a hned s Mass Infection se muselo přes laťku hodně vysoko. Potomci Odysseovi se oddávají militantnímu naklepanému smrtikovu a fandové Morbid Angel či Deicide si museli chrochtat. Já rozhodně. Vyzrálý projev Řeků jen potvrdil, že nejde o žádné zelenáče a chlapi už mají něco odehráno. Prezentované skladby z alba Shadows Became Flesh vřele doporučuji všem. Vkusný merch taky potěšil.

OnDRajs: Hideous Divinity mě překvapili na celé čáře. Sice naskočili na poslední chvíli za odpadnuvší techdeath Soreption, ale náhrada to byla více než dostačující. Z desek mě to až tolik nestrhne, ale během jejich vystoupení v pevnosti si říkám, že jim určitě ještě musím dát šanci. Rychlíci mají podladěný sound typický pro italskou DM školu a v Josefově jste museli jít blízko k pódiu, aby kytara vylezla, což vůbec nevadilo. Ve finále byl sound i přes komplikovanost skladeb srozumitelný a i díky tomu mě jejich sypací uragán smetl jako jihomoravské tornádo. Totální smršť, perfektní nasazení, mezi songy uvolněná komunikace frontmana Enrica s diváky. Výčet konkrétních skladeb nedám, ale zaznamenal jsem něco ze Simulacrum a Adveniens.

MXL: Věrozvěsti moderního techdeathu z Říma si pro naše skalpy došli s neurvalou dotací zkázonosné energie. V případě Hideous Divinity nejde ovšem o žádné pidlikání, ale celkem brutální trhavinu ctící old-school tradici. Kytara mohla v Josefově více řezat, ale jinak vše přehledné, prostor dostaly skladby ze Simulacrum, Anamorphia Atto III nás přibíjela k zemi, jelo se i ze skvělé Cobra Verde, starší Acheron, Stream of Woe drtila mozek. Italové mají velkou oporu v brilantním bubeníkovi Giuliovi, jehož hru ostatně můžete ocenit i na luxusní novince pražských Heaving Earth. Bravo Italiano! Zazněla, během lockdownu nově upečená věc, věnovaná chorobné covidové zkáze, kterou si v Itálii užili pěkně z první řady. Btw., tahle rýmička se v Josefově šířila solidně, co tak sleduji u sebe v okolí.

OnDRajs: Posledním v zahajujícím trojlístku deťáren byli Francouzi Gorod. Ti nejsou tak “zlí” jako předchozí dvě sebranky, jejich namakané muzikantství á la Atheist ovšem bere dech. Skvělý zvuk umocňuje to, jak skvěle umějí ovládat své nástroje. Není to palba od začátku do konce, kvintet si uvnitř skladeb hraje s náladami a dojde v nich i na uvolňující instrumentální intermezza. Navíc ta brilantní basa! Celou sobotu mám pocit, že až v poslední festivalový den se zvukařům povedlo ušít kapelám odpovídající zvukový kabát (hlavně na Jägermeister stage). Škoda, že tak pozdě.

MXL: S Gorod jsme již v minulosti měli párkrát tu čest, ale opět se konalo překvapené civění s otevřenou hubou. Natolik dotažený kvalitní technický death se nevídá každý týden a bylo to poznat i přes famózní výkony dvou “předskakujících” a vysoce nadprůměrných kapel. Instrumentální kvality Francouzů jsou na virtuózním levelu a oni s tím umí pracovat s nenucenou lehkostí a hravostí. Nejde o žádný zlosmrťácký kutr, ale mnohem víc o filozofické variace na stylové highlighty. Chuck Chuldiner by byl určitě fandou Gorod a při Aethra, Victory či The Axe of God by si hodil řepou společně s námi. Tihle Frantíci jsou prostě jiní. Mezi jejich hudební východiska patří i  jazz, psychedelic rock nebo avantgarda. Kapele se dostává vřelých ovací a přátelský, civilní projev vinařů z Bordeaux dodává na celkové pohodě. Julien se blýskl i dostatečnou znalostí českého jazyka, a tak z pódia zněly perly jako děkujeme moc, čau pičo a jiné. Jako zajímavost lze dodat, že onen brilantní basák Benoit hobluje tlusté struny i u sousedů z rodného města, lovecraftiánů The Great Old Ones. Gorod je žánrová špička, o tom není pochyb.

mIZZY: Konečně přišel poslední den festivalu! Není tedy kam spěchat, ani s tím chlastem to až tak moc jako nedělní řidič nepřeháním a ze začátku dne se spíše tak nějak poflakuji. I přes docela slušné vedro jsem se ale dokopal na španělské goregrindery Haemorrhage. Opět jedna z těch kapel, která vás naživo zaručeně zabaví nejen svou hudbou, ale také vizáží. A to s nimi dokonce ani nehrála jejich dlouhodobá kytaristka Ana. Zpěvák byl ale od hlavy až k patě politý umělou (fňuk) krví, půlku setu okusoval gumovou nohu a dělal další píčoviny. Na rozdíl od vyloženě retardovaných gore tupaček z ČR ale Španělé umějí i zasypat, rozjet dobře skočný rytmus a kytary hrají aspoň nějaké elementární riffy. Žádná rocket science, ale i díky veselé angličtině frontmana, který se jako všichni Španělé ani za ty roky tento jazyk pořádně nenaučil, to je prostě k polednímu pivíčku prdel. Ze songů, co hráli, si pamatuji akorát Furtive Dissection z desky Apology for Pathology, kterou mám docela rád.

mIZZY: O pár hodin později jsem se dokopal na druhou půlku Voivod, kteří byli jako tradičně fajn. Jen teda musím říct, že druhý den na afterparty ve Vopici jim to šlapalo ještě tak tisíckrát víc. Samotná kapela byla docela v šoku (ať už příjemném či negativním) z toho, pro kolik lidí najednou po Brutalu hraje, ale prostě to v komorním prostředí s přímým kontaktem makalo. Na obou koncertech se jinak potvrdilo, jak dobré hity se skrývají na jejich posledním albu Synchro Anarchy, které je prostě výborné. Během obou setů zahráli Synchro Anarchy, Planet Eaters a Sleeves Off, plus nějaké ty svoje klasiky. V Praze na rozdíl od Brutalu dali ještě i svůj velmi vydařený cover Astronomy Domine od Pink Floyd. Dobrá pařba.

OnDRajs: Já dal Voivod nakonec celé, a to je zdaleka neznám tak, jak bych chtěl. Svého času jsem hrozně žral Phobos a Negatron, ale po Katorz už se mi ztrácejí z dohledu. V pevnosti mi to už podruhé zní jako takový uskřípaný divno-punk než metal, nicméně po těch všech námrdech to spíš oceňuju. Stejně jako pohodovou atmosféru jako na narozeninové párty. Quebečtí si nehrají na velké hvězdy, Mongrain sází jeden úsměv od ucha k uchu, prostě pozitivní vibrace.

MXL: Co to je opravdová surovost, to názorně předvedli lídrs současné old-chool deathové scény Undergang. A rovnou s podporou burácejícího a vše ničícího soundu Obscure stage. Dánové jsou červy prolezlí a nemocní, až běda. Jiná léčba nepřichází v úvahu, pročež se oddávají svérázné terapii hnilobou. Tlak to byl převeliký a plíseň se při jejich zkažených titulech šířila nezadržitelně. Kromě bravurně a notně podladěně podávaných osvědčených klišé, dodává kombu na krvavosti punkové podloží, z něhož Undergang umí pro své potřeby dovedně těžit. Poznával jsem něco z práchnivého opusu Aldrig i livet nebo ze zabijáckého splitu s Japonci Anatomia. Ale kdo si má ty názvy skladeb v dánštině pamatovat, že. Ne-mocné vystoupení a další špica letošní DM produkce.

DarkXane: Na intenzivní doporučení MXL a dalšího velectěného námölisty Lukáše, jsem se vydal na zadní stage absolvovat svůj první střet se smrtonosnými hnilobníky Undergang, původně jen na skok, ale po prvních tónech bylo jasné, že set Voivod bude nakonec obětován celý, což zároveň znamenalo povinnost vyrazit na ně v neděli na afterparty… uff! V dánštině neúprosně z nejhlubších odpadních stok šířená destruktivní zatuchlina mne dokonale uzemnila a prostoupila mnou tak, že jsem se nemohl ze svého fleku ani pohnout, propadal sem se do stále větší hlubiny, ze které se postupně čím dál intenzivněji valil na povrch odporný morový puch, a tu veškerou zakrvácenou špinavost ze mne milosrdně smyl až podvečerní lijavec. Nadšen z absolvovaného zážitku odcházím vděčný za doplnění vzdělání s tím, že Dány s klidným svědomím přiřazuji mezi top festivalu.

mIZZY: Pak jsem šel hlavně díky volnému času a ze zajímavosti kouknout na zadní Obscure stage, kde se chystali Dool. Ty jsem před jejich koncertem ani jednou neslyšel, tak jsem úplně nevěděl, do čeho jdu, ale musím říct, že mě fakt mile překvapili. Hráli hodně příjemný occult rock s ženským zpěvem, který lezl do uší automaticky i bez znalosti tvorby. Stačí kouknout na jejich Bandcamp a tagy jako The Devil’s Blood a The Sisters of Mercy samy napovědí, odkud vítr vane. Mně hodně připomněli i ty nejhitovější skladby od na Marastu nedávno recenzovaných Messa a občas jsem si během nejskočnějších momentů vzpomněl i na Kvohstovy Grave Pleasures / Beastmilk. Dobrý objev, minimálně občasnému poslechu alb Dool se po koncertu budu jistě věnovat.

MXL: Dool jsme poslouchali při chillu z louky a nebylo to až tak zlé. Na jejich vystoupení jsem ocenil především zdařilý cover od Killing Joke, nesmrtelnou Love Like Blood.

mIZZY: Do konce ale nezůstávám, protože určitě musím vidět celé Melt-Banana. Tohle japonské duo, když nepočítám nějaké noise prasárny na KAL stage, byli rozhodně nejmrdlejší kapelou celého Brutalu. Na pódiu jsou v sestavě kytarista a zpěvačka, která také pouští různé samply, bordely a jakýmsi v ruce drženým nástrojem, který asi funguje i podobně jako theremin, je i modifikuje. K tomu nepřetržitý diktát bicího automatu a ve výsledku z toho vylezl nejzábavnější a asi i nejlepší koncert celého Brutalu. První tři songy, když jsem slyšel a pozoroval, co se děje, jsem regulérně brečel smíchy a radoval se z toho, že Japonci dostali prostor v takhle výborný čas na hlavním pódiu. Jasně, hromada lidí je vůbec nepochopila a dodnes se objevují stížnosti typu, co to tam hrálo za píčovinu. Nemalý počet návštěvníků si je ovšem náramně užíval. Dokonce se na ně rozjel mnohem větší moshpit a circle pit než na hromadu sypaček. A ono se není čemu divit, ten totální noisecore s Pikachu vokálem, nějakou elektronikou a totálně nasekanou rychtou, prostě nakládal neuvěřitelně. K tomu i vtípky jako devět krátkých song naflákaných během čtyř minut atd. Koneckonců, primárně díky tomu, jak byli Melt-Banana výborní, jsem se dokopal k tomu, abych šel na nedělní afterparty, o které jsem po pětidenním festivalu původně ani neuvažoval. A ano, i tam to bylo naprosto super, dokonce ještě mnohem více nahlas. Klipovku The Hive si v návaznosti na koncert doteď musím pouštět každý den několikrát na repeat :) Když jsem se po koncertě potkal se Sudem, jen mi položil řečnickou otázku, jestli si ti Japonci myslí, že jsme tady všichni úplně jebnutí, že jim tohle žereme, nebo jsou totálně jebnutí oni? Odpověď neznám, ale vím, že to bylo geniální!

OnDRajs: Ano ano, Melt-Banana byli vítaným ústřelem, na který jsem primárně jel. Cell-Scape nebo Bambi’s Dilemma žeru doteď a moc mi jejich neuvěřitelně veselý a adrenalinem prosáklý digital hard/noise/grindcore naživo chybí. Bylo by zajímavé srovnání, jaké by to asi bylo, kdyby hráli jako regulérní kapela, tzn. i s živým basákem a bubeníkem. Bylo by to ještě živelnější? Doufám, že ne, protože by mi jinak vybouchla hlava. Yasuko Onuki a v respirátoru (!!!) hrající Ichiro Agata jakoby se transportovali z japonské reality (třeba z kuchyně) a v samotném srdci Evropy nechápali, co se v kotli pod nimi děje. Oba působili hrozně zakřiknutě, skromně, prostě jiná kultura. O nástroji, o kterém píše Mizzy, jsem si myslel, že spouští z laptopu připravený rytmický background jednotlivých písní, protože díry mezi songy vyplňoval kytarový noise a Yasuko tak jen čekala na pokyn svého parťáka, zmáčkla tlačítko a jelo se dál. Mýlím se? Jinak mi to celé někdy přišlo jako skrytá parodie na všechna metalová klišé, co si dokážete představit - kytarová onanie, vyhrocený blastbeat atd. Hrozně jsem se smál. Ojedinělé vystoupení, na které budu dlouho vzpomínat, protože tohle jen tak neuvidíte.

MXL: Melt-Banana to celé zbourali, smíchy mi rupaly pětidenní křečovky na nohou. Yasuko v sobě dozajista skrývá japonskou etiketou potlačované šílenství, a když začala štěkat jako pudl, skoro jsem se počůral. Digital grind core, noise, elektronika. Expresivní a osvěžující šílenství tokijské reality.

mIZZY: Po japonské šílenosti ještě zvládám poslední tři songy Gaahls Wyrd. Tou dobou už se nehrály skladby z nové tvorby, ale došlo na již osvědčené staré pecky od Gorgoroth a God Seed. Konkrétně se jednalo o Exit - Through Carved Stones, Alt Liv a Prosperity and Beauty. A jako musím říct, že byť se banda snažila, žádný extra zázrak to nebyl. Jednak tomu úplně neseděl zvuk a hlavně mi přišlo, že to trochu fláká samotný Gaahl. Třeba v Alt Liv v pasáži, kde mají nastoupit hluboké čisté zpěvy, furt akorát ječel. No s těma třema klubovkama, co jsem viděl, se to tentokrát nedalo srovnávat.

MXL: Gaahls Wyrd mě v závěru svého vystoupení neurazili, ani naopak. Na poslech při opekání buřtů by to určitě šlo. Přál bych si raději Gorgoroth, ale co už. Nakonec se na Nory přišel podívat i koník a ovečky a vypadali spokojeně.

MXL: Můj první přeběh do Bastionu kvůli kámošům z Insania nepřinesl žádnou vzrušující změnu stran technických podmínek. Brňáci umí servírovat krutě silnou kávu, to už víme, ale když nefunguje kávovar, je to problém. Naštěstí mám silnou představivost a repertoár kapely mám najetý dokonale. Přehrávaly se groteskní Vytěsňuju, Jedeme peklo, ze Spamu Nebe a Nietche, Ať kypí žluč nebo punkovka Večer, kdy Freud zpíval basem, tudíž klasika. Nová deska mi moc nejede, ale naživo vše fungovalo. Bastion byl tentokrát zaplněn převážně domácím publikem, ale našli se i cizinci, jejichž reakce bylo zajímavé pozorovat. Kotlilo se, kotlilo a dokonce došlo několikrát na wall of death, což jsem na koncertě Polyho smečky viděl prvně. OK, ale v září si je dám pro jistotu znovu v Praze před Crossem.

OnDRajs: Leprous přinesli po tom japonském výplachu vítané zklidnění. Na BA vyzněli kvůli utlumeným kytarám hodně rockově (v kontextu metalového fesťáku snad až popově), ale místy tu byly vyhrocenější, až doommetalové pasáže, takže šlo vlastně jen o hru s kontrasty. K výkonu kapely nemůžu mít i přes maximální přísnost žádné větší výtky, Einar všechny výšky dává živě s přehledem, je to prostě zpěvák s velkým Z. Bicmen Kolstad umí z úsporných taktů vykřesat rytmické maximum a efektivně vyplňuje tklivé melodie a jejich tichá místa. Dává do toho všechno, ale přijde mi, že to trochu přehrává. Myslím, že není nutné dělat skoro každý úder do šroťáku skoro s rozeběhem… Stejný dojem mám i z ostatních členů ansámblu, někdy mi to nasazení přijde umělé, ale možná je to jen moje utkvělá a mylná představa. Einar mezi songy vtipkuje na úkor svého strunného parťáka Tora, ale jednou si i postěžuje na vedle právě zvučící Front Line Assembly, kteří nevhodně rušili jejich představení. Setlist je fajnově poskládaný, je vidět, že se skupina stále posouvá, a proto vybírá písně převážně z novějšího tvůrčího období, i když i Foe z Coal (ty krásné vícehlasy jak od Phila Glasse!) zazněla. Určitě oceňuju, že nehrála jen songy z nejměkčích Pitfalls a Aphelion. Nechybí tak klasika The Price, Slave nebo Stuck. Závěr obstarává 11minutové monstrum The Sky Is Red, jehož rostoucí finále tlačí jako buldozer. Opět skvělé (pokolikáté už?), Leprous využili prime time - 65 minut hracího času - na max. Já se klaním.

Brutusáček: No, chce to prostě pro Leprous samostatný koncert, sice mají hodinu hracího času, ale prostě ty songy pro festival krátí a to je škoda. Jinak spokojenost s tím, že se hrálo víc z minulosti a Solberg to v hrdle má a bubeníka Kolstada byla jedna báseň sledovat.

mIZZY: Pak se začali chystat Arcturus, když zrovna v tu chvíli začal po pěti dnech horka docela vydatný chcanec. No co, nahodit pláštěnky a stejně se šlo na norské avantgardisty, jejichž set byl teda lepší, než když se na BA ukázali minule, ovšem s několika velkými ALE! To největší ale patří Vortexovi, který i přes svůj hlasový rozsah prostě koncerty Arcturus šíleně kurví. Otázka, jestli to má tak v píči, má potřebu být za každou cenu přehnaně teatrální nebo to akorát naživo nedává, ale snad s výjimkou závěrečné blackařiny To Thou Who Dwellest in the Night pojebal většinu skladeb. A to dokonce tak, že třeba v Master of Disguise mu vypadávaly celé kusy slov. Další ale patří zvuku, který byl na Obscure stage jako vždy docela dost napálený. Během setu Arcturus zvukař přepálil hlavně Skollovu basu, s kterou jejich koncert pomalu zněl jako nějaký brutal death metal, haha. S časem se to teda zlepšilo a metalovější feeling ve výsledku ani tak nevadil, ale ze začátku to byl celkem šok. Jo a zase blbečci nezahráli Alone, ale s tím, jak to Simen mrdá, to je možná i dobře.

OnDRajs: Já stihl z Arcturus zhruba polovinu a mám pocit, že to Norové mají na háku. Zaprvé: Hráli o 15 minut méně, než bylo avizováno. Proč? Nechce se jim, nebo nemají co hrát? Zadruhé: Nemůžu souhlasit s tvrzením, že na Obscure byl přepálený zvuk, Mizzy stárne :-D Ovšem u Arcturus to odsral hlavní mozek kapely - klávesák Sverd prakticky nebyl slyšet, kvůli čemuž košaté skladby vyzněly hrozně fádně a prakticky bez opentlujících aranží. Zatřetí: Vortex to fakt kurvil, a to fest. Uprostřed jednoho songu z Maškarády (teď si nejsem jistý, jestli to byla Painting My Horror, nebo The Chaos Path), kdy má zpívat sloku, si regulérně odejde z pódia. Je nasranej, že mu to nejde, nebo co? Tenhle přístup nechápu. Přitom když hráli během covidové uzávěry online koncert, tak bylo všechno v pořádku. Nejlepší koncert Arcturus tak zůstává ten pražský v roce 2005

MXL: Kanadská EBM legenda Front Line Assembly se objevila se sílícím deštěm, nicméně ani tak si vystoupení na velkém pódiu nenechal ujít slušný dav. Začalo se spíše experimentálním IDM a ve volnějším tempu. Bill Leeb je pějící android a potěšil i návrat ztraceného syna Rhyse Fulbera, s nímž se už před covidem cyberpunkoví věrozvěsti opět spojili. Celkem mě překvapilo, že vystoupení nestálo na materiálu dvou parádních posledních alb Mechanical Soul a Wake Up the Coma. Z prvního se nám dostalo tutovky Unknown a z nového jen vypečený Falcův cover Rock Me Amadeus. Větší prostor dostaly skladby z Echogenetic (Killing Grounds, Deadened) a Improvised Electronic Device (Angriff, I.E.D.). Živáku FLA tradičně dodává říz Jaredova metalová kytara (tentokrát s nalepeným nápisem “Jaroměř”) a bicí souprava, čímž se od podobně laděných spolků Frontlajni liší. Projekce s válečnými drony navozovaly potřebnou atmosféru a já si užíval krásné tančící slečny kolem mě i Resist, Millenium nebo Mindphaser. Vynikající show a obdivuhodná trpělivost promoklých fans, kterou kapela kvitovala opakovanými díky za support.

Brutusáček: Jak bylo celý festival krásně, tak na poslední večer se rozpršelo, kus setu Arcturus tak dávám ze schovky, takže to opět nevyšlo, zaslechl jsem ale negace. Nicméně chtě nechtě přírodě navzdory vycházím na Ad Nauseam, kdy vokalista na začátku setu oznámil, že přišel o hlas, a tak dá kapela celou Imperative Imperceptible Impulse instrumentálně a bylo to boží, chcanci navzdory.

mIZZY: Po tom masakru, co předvedli Ad Nauseam v pevnosti loni během Josefstadtu, bylo jasný, že jejich koncert je něco, co si potřebuju zopakovat. A ano, ve chvíli, kdy kapela měla začít hrát, Andrea oznámil, že je nemocný, a tak vyzkouší experiment, a své loňské album odehrají v instrumentální podobě. A třeba Vojta, který stál vedle mě, tuto zprávu docela těžce nesl, a celou dobu si do songu zkoušel řvát místo zpěváka. Nicméně já jsem ve výsledku i rád za tuto dost unikátní příležitost, protože mě Italové i bez vokálu dostali opět do kolen. Jejich hudba je totiž tak přehrocená všemožnými nápady, že tam ten zpěv vlastně vůbec nepotřebuješ. K tomu opět výborný zvuk (asi nejlepší, co jsem na Obscure stage za celý fest slyšel), solidní atmo z deště a v neposlední řadě naprosto geniální hudební výkony. Asi to teda nebylo až tak epické jako jejich loňský set, který na Octagonu vyzněl ještě lépe a magičtěji, ale díky tomu, že se tentokrát posluchač soustředil fakt jen na samotnou hudbu, v určitých ohledech to vlastně bylo letos ještě silnější.

MXL: Protože jsem věděl, že tři kapely zároveň prostě nedám, padla volba nejprve na post-black, shoegaze a psychedelic rock parádu Sólstafir. Islanďané jsou v kurzu a jejich stále aktuální album Endless Twilight of Codependent Love je masterpiece atmosférické muziky, vycházejících z temnějších vikingských kořenů, přetavené v nevšední emo úkaz. Měl jsem pouze pět skladeb na pozdější přesun do Bastionu, ale překvapilo mě zařazení spíše starších věcí z Ótta, Svartir Sandar a Köld. Procítěná hudba čtveřice byla spíše komorně podaná, i když kouzlo repetitivních gradací se na hlasitosti projevovalo. Dokonce bych řekl, že se pánové snažili záměrně vybírat i rychlejší post-blackovky. Byl to uklidňující zážitek, vůbec se mi nechtělo pryč a kdybych věděl, že Ahab svými přípravami notně zamíchá mými plány, klidně jsem Sólstafir dokoukal do konce. Těším se v lednu do klubu.

MXL: Ahab je v našich krajích velice vzácné zboží a po Evoken a Skepticism měli potenciál předvést další z katalogu funeral doom klenotů. Němci, pořadatelem odsouzení k vystoupení v Bastionu, se k problému postavili čelem a udělali něco, co se běžně nedělá. Vykašlali se na pravidla a zvučili tak dlouho, dokud nebyl sound alespoň trochu přijatelný. A výsledek? Měli nejlepší zvuk prokleté Bastion stage ze všech kapel tohoto roku. Osobně jsem to čekání přijal s lehčím pocitem, než kdyby hráli na čas, poznamenaní tím nechutným sajrajtem, co z péáčka během festivalu lezlo ostatním. Pršelo dost, ale někteří jakoby naopak vodní příděl chápali coby znamení provázející nautické doomery a rozhodli se nechat promáčet. Když ze samplů zněl burácející příboj a rackové, měl jsem reálný pocit kataklyzmatu. Ahab se poklidně vydali ve směru Further South, chapadla chobotnic si začala posluchače důrazněji omotávat s Like Red Foam (The Great Storm) z Lodí Glena Carriga. I když byl zvuk kytar takový zakulacený, aparatura nastavená na hranici možného v předních řadách odváděla alespoň základní práci a zážitek z hudby se mohl prohlubovat až do potřebných mořských hlubin. Duchovnost oceánů zněla tak majestátně, že jsem na konci této hymny pocítil při vynořování dekompresi. Antarctica the Polymorphees jako druhá z The Giant na chvíli rozběsněná vodstva uklidnila, ale opravdu jen na pár minut. Dále jsme opět proplouvaly těžkou mlhou mezi obrovskými útesy u jejichž úpatí předlívaly bytosti nám neznámé, ale zcela jistě nebezpečné. Studený proud nás strhával v poryvech za volání Sirén a my se vydali na poslední lov Moby Dicka The Hunt a nářez to byl v tu chvíli vskutku rybinou prosáklý. V těch okamžicích se ale nad našimi hlavami hladina uzavřela naposled a poslední, co vylouhované tělo registrovalo, byla záplava vody vnikající do plic.

MXL: Za nedisciplinovanost Ahab, která zachránila jejich vystoupení od průseru, jsem zaplatil ještě jednou, když mi tak utekla podstatná většina vystoupení Die Krupps. Ti zrovna jedou turné společně s FLA. Na Obscure stage lidí jak brambor, zvuk ještě lepší jak u Kanaďanů, Englerovci jedou svoje electronic body beaty s rutinní jistotou, všichni na place tancují o život a já se alespoň na chvíli nechávám strhnout končící Robo Sapien. Naštěstí mi byl dopřán vrchol vystoupení, tak už mnou můžu nechat procházet slastné okamžiky štěstí při To the Hilt a poslední Fatherland. Muselo to být celé skvělé a těm, co byli od začátku, závidím.

Brutusáček: Déšť doprovázel i celý set námořních doomařů Ahab, který začínal s 30minutovým zpožděním, solidní fail. Hudba ale za to stála, pomyslné vlny nicoty za trvalého deště ničily.

mIZZY: Když jsem šel ze setu Italů, rozhodl jsem se to vzít přes Bastion, kde už měli hrát půl hodiny Ahab, kterým jsem chtěl původně věnovat aspoň pár minut. Jenže koukám, že je už po jedenácté a furt se nic neděje. No nic, neztrácel jsem čas zvučící kapelou a přesunul jsem se zavčasu na Mayhem. A kurva dobře jsem udělal! Úplně bez jakéhokoliv přehánění, tohle byl jeden ze tří nejlepších setů Mayhem, co jsem zatím viděl, a to jsem na nich byl asi už podesáté. Když to srovnám s jejich posledním pražským koncertem, kde hráli víceméně totožný setlist, tak na Brutalu to bylo o tisíc tříd lepší. Jednak měli úplně super zvuk (po Mercyful Fate asi nejlepší z main stage), vizuálně bylo vše taky naprosto namakané a odehrané rovněž s přehledem. Hráli prostě to samé, co teď hrají skoro všude. Set rozdělený na tři dějství. První, ve kterém se věnují svému poslednímu albu, ale také skladbám z Deklarace (To Daimonion) a Chimery (My Death). Poté se kapela komplet ohákla do kápí a spustila čtveřici skladeb z De Mysteriis. No a poslední třetina je pak zaměřená na prastaré punk vypalovačky z Deathcrushe a Pure Fucking Armageddon. Jasný, škoda, že už Norové nehrají nic z Ordo ad Chao a ani na Wolf's Lair Abyss tentokrát nedošlo, ale vzhledem k tomu, jak celý ten koncert byl tentokrát výborný, jim to odpouštím. Oproti nahrávkám došlo v živé prezentaci logicky k některým změnám, hlavně nejstarší věci jsou naživo mnohem více nasekané, až to bolí. Attila byl tentokrát snad ještě více teatrální než kdy dřív. A kromě toho, že vystřídal tři různé kostýmy (resp. se z nich postupně svlékal), tak rozjížděl i vokální exhibice, které minimálně mezi skladbami byly slušně efektní. V některých místech sice byly i trochu na škodu, třeba “Odium humani generis” na závěr My Death, kterou dříve (stejně jako Maniac) zpíval čistě, teď dal hrdelním zpěvem, kvůli čemuž méně vynikla. Na druhou stranu To Daimonion byl echt diktát. Celkově ale musím říct, že se mi po fakt dlouhé době stalo, že mě koncert Norů bavil celých 80 minut od začátku až do konce. I staré vykopávky holt dovedou překvapit a já udiveně musím konstatovat, že Mayhem jsou jednou z mála kapel, co mě na festivalech baví o poznání více než v klubech. Ve výsledku jedna z nejlepších kapel festivalu.

OnDrajs: Nemám Mayhem zdaleka tak nadrcené jako Mizzy, který zná jejich bezbožnou tvorbu jako prvňák slabikář, ale nejsilnější mi přišla první třetina jejich setu, která byla hudebně nejpestřejší. Převlékání do kápí zabralo hodně času, až jsem si říkal, co se to v zákulisí děje a jestli si Norové nehrají na hvězdy. Poslední část setu už pro mě moc nebyla, ale chápu, že starou tvorbu fandové prostě vehementně vyžadují. Jen tak mimochodem, druhým bicmenem, který si v sobotu střihl tuplák, byl Hellhammer. Tohle dokážu ocenit. Z kapely byl ovšem tradičně nejlepší Attila.

mIZZY: No a na závěr samotného hlavního programu Oranssi Pazuzu. Určitě dobrý tah ze strany pořadatelů je na fest dotáhnout, protože by mohli potenciálně rozjet hodně slušnou psychedelickou jízdu, kterou by smetli hromadu fans. A i když je hodně lidí považovalo za sázku na jistotu, já k jejich koncertu přistupoval rozvážně. Na jednu stranu jsem doufal, že by to se silnou festivalovou aparaturou mohli pořádně ohulit a fakt to pořádně zajebat, ale zase na základě minulých live zkušeností vím, že živáky Oranssi většinou nedopadnou ideálně. A i když jsem po festivalu slyšel od vícero lidí, že pro ně Finové byli jedním z highlightů, já smutně říkám, že to byl dost možná jejich úplně nejslabší koncert, co jsem viděl. Ze strany kapely a výběru songů asi v pohodě. Opět se zaměřili hlavně na svou poslední desku Mestarin kynsi a přihodili pár skladeb z předchozí Värähtelijä. Ale dopíče ten zvuk! Mně vlastně celou dobu připadalo, že poslouchám akorát klávesy, bicí a vokál. Kytary byly celý set prakticky neslyšitelné, a když už v tichých pasážích trochu vylezly, bylo to jen takové lehké džn džn. Nicméně si myslím, že to fakt není jen chybou zvukaře, ale že si tahle kapela prostě pořádný kytarový zvuk neumí udělat ani sama. Už z letošního gigu ve Futuru jsem odcházel zklamaný hlavně kvůli tomu, že měli totálně nevýrazné kytary, a to jsem stál v první řadě. Přitom borci mají pedalboardy, že by přes ně mohlo hrát deset kapel dohromady. No co, rozhodně nechci nikomu nadšení z Oranssi Pazuzu popírat, ale když to srovnám například s tím, jak naživo likvidují Dark Buddha Rising, tohle je hodně chabá demoverze.

Brutusáček: Poslední klubovku Oranssi Pazuzu v Praze jsem zazdil, takže tady zjištění, že si to příště musím opět dát, protože jak kdysi ve Futuru, tak i tady na velkém prkně ta psychedelie bez jakékoliv další stage presence fungovala. Baví mě ten jejich konglomerát dance a black metalu zároveň jako konec festivalu paráda.

OnDRajs: Já se na Oranssi Pazuzu těšil jako malá děcko, protože jsem si svou absenci na jejich nedávném klubovém koncertu odůvodnil prostě tím, že je uvidím na BA, leč ze zdejšího  vystoupení jsem si odnesl trochu pocit hořkosti. Výběr songů super, kapela paří jako o život, ale se mnou to nic - na rozdíl od poslechu doma - nedělá. Co to? Celé to totiž v pevnosti vyznělo až stoner rockově, žádná smršť se nekonala. Ano, kytary, které by nás sfoukly hravě jako sirku, prostě byly vetché jako smrk po kůrovci. Je to velká škoda, že Finy považuju za jednu z originálnějších smeček, které dokážou blackový odkaz přetransformovat do totálně originálního ksichtu. Čekal jsem lepší tečku za jinak povedeným festivalem.

MXL: Oranssi Pazuzu jsem ve Futuru viděl a tento koncert nebyl až tak jiný playlistem, ale atmosférou zcela. Absence kytarových zvuků byla vpředu, kde jsme stáli, nahrazena klávesovým triem a vše vyznělo hodně decentně a poslechově. V Praze to byla vichřice a hromobití. Tady meditativní šamanismus, zaříkávání v ozvěnách, elementálové a zakleté poletuchy. Líbilo se mi to odlišné vyznění, kdybych nebyl před dvěma měsíci, možná bych frflal víc.

DarkXane: Po poněkud diskutabilním, ale přesto uhrančivém výkonu finských zčernalých mágů se definitivně brutální pětidenní maraton nachýlil ke svému konci, tedy nezbývalo než nabrat posledních pár piv a odkráčet dozadu na Obscure stage prověřit jaké završení festivalu při své premiéře v pevnosti přichystali kalifornští Nekrogoblikon se svým „joke“ metalem. Pro mne to byla ostatně povinnost, i kdybych se už jen měl odploužit, protože avízo toho, že šestice těchhle šílenců nemůže zklamat jsem sebevědomě zvěstoval v rámci desky července. A bez jakékoliv pochybnosti musel každý přeživší uznat, že totální zábavní estráda plná, stejně jako letošní albová novinka, slizu a humoru překonala veškeré předpovědi. Vzhledem ke svému nedělnímu stavu nevychrlím všechny ty prdelní zářezy, které zazněly, protože se již vše slévalo a vrývání do paměti bylo notně zamlženo, ale pravděpodobně nemohly chybět hitovky jako No One Survives, Dressed as Goblins nebo Going to Die, ale to není v tomto případě podstatné. Kdo ale nechyběl určitě, byl samozřejmě zelený skřet John Goblikon, pod jehož diktátem se odehrávala veškerá ta žánrová míchanice, kterou parta oděna do barevných „havajských“ košilek a trenclí tlačila nekompromisně do narvaného kotle. Ten se hned s prvními melodiemi proměnil v rej křepčících bezduchých skřetů, kteří se točili a hopsali výš a výš neúnavně až do konce setu jako by ani žádný konec neměl nikdy přijít. Jak by také ne, když se ve speedovém alestormím tempu točili melodeathové kompozice následované techno party, deathcorovými stěnami, black metalovými výlety, pouťovou elektronikou, folkařskými finntrollími výlevy, powermetalovými jumpy a já nevím čím vším ještě, aneb doplň si každý sám:-) Nad tím vším škorpionův štěkavý vokál a o fantaskní zábavu bylo postaráno. Nezahlédl jsem nikoho, kdo by se nudil a i ti, kteří měli poprvé tu čest, se bez váhání oddali všem tanečním dimenzím, které podmanivé odrhovačky linoucí se z pódia vyvolávaly a kterým zkrátka nebylo v silách smrtelníků odolat. Čtyřicet minut se přes nás převalilo jako tsunami slizu a dokonalá tečka festivalu byla za námi. Skvělá premiéra a skvělá volba pořadatelů. A jelikož většina roztančených přeživších se jala neúnavně brodit přes bahenní smrdutou lázeň směrem ke KAL si doladit svůj zelený look, tak byla velká škoda, že absint brzo došel, čímž bylo definitivně celému festivalovému šílenství s ještě šílenější tečkou odzvoněno. Ale nakonec dobře tak, protože bychom tam s MXL a ostatním společenstvem rozváděli teorie o prapodstatě mrzkého člověčenstva asi doteď.

MXL: Nekrogoblikon byla opravdu dotažená prča ad absurdum a na závěr festivalu ideální volba. Circle pit nás neminul, opět jsme se nasmáli bizarní performanci se zeleným skřetem na playback. Kdybych to měl shrnout, byli to takoví hodně ulítlejší a přehnaní Waltari, co pobavili black/death/heavy/disco tuckou. Konec-zvonec, pápá.

mIZZY: Konec programu byl za námi, a jelikož jsem se potřeboval na nedělní řízení pořádně vyspat, na Nekrogoblikon na zadní stage jsem se už vysral. Jak jsem se ale bál toho, jestli pětidenní Brutal přežijeme, nakonec ten poslední den byl paradoxně úplně nejvíc v klidu. Tak moc v klidu, že jsme se nakonec dokopali i na tu afterparty ve Vopici, která taky stála za to. Člověk se sice přistihl, že při té náloži, kterou za historicky nejdelší Brutal dostal, už měl tak nějak hodně věcí v píči, nepospíchal a když něco nestíhal, tak se na kapelu s klidem vybodl, i když by ji za jiných okolností viděl rád. Přežili jsme, ale abych byl upřímný, další podobný maraton asi hned tak nepotřebuju zažít. Uvidíme ale, s čím se pořadatelé vytáhnou v budoucnu, už jen kdyby klapli ti odpadnuvší Manes, opět bych je viděl hodně rád.

mIZZYho letošní top: Melt-Banana, Mysticum, Mercyful Fate, Mayhem, Evoken, Panzerfaust, Sigh, Skepticism, Ad Nauseam a Hluková Sekce (a pod čarou obecně radost z toho, že jsem viděl Thy Catafalque)

OnDRajsův top: První místo Evoken, pak dlouho nic a poté bez pořadí: Conjurer, Katatonia, Leprous, Melt-Banana, Ottone Pesante, Vola, Pallbearer, Suffocation.

DarkXane top: První Mercyful Fate… dále abecedně Evoken, Humanity´s Last Breath, Lorna Shore, Mayhem, Mysticum, Panzerfaust, Paradise Lost, Skepticism, Suffocation, Undergang, Valkyrja.

MXL top: Evoken nejvíc ze všeho, následně bez pořadí: Strigoi, Pentagram, Asphyx, Skepticism, Vola, Paradise Lost, God Mother, Panzerfaust, Suffocation, Mysticum, Gorod, Undergang, Melt-Banana, Front Line Assembly, Ahab

Brutusáčkovy topy jsou rozhodně všechny funeral doomy, letos vládly a festivalu za to klobouček, takže: Evoken, Skepticism, Ahab. Vraždou byli Suffocation a skvělý set odpráskli Darkest Hour. Černý kůň: God Mother. Překvapení festivalu: Valkyrja, Panzerfaust a Katatonia. Fail festivalu: At the Gates.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze