1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů. Zcela výjimečně ponechávám desky za celý uplynulý rok, jelikož je toho opravdu hodně, co jsme nezmínili a určitě by nemělo zapadnout. (A taky máme nového redaktora - Koryho.)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 
 

(4) ASPHYX - Necroceros (01/2021) 

- poctivá holandská klasika. (LooMis)

- na protočení docela fajn, ale předchozí deska se mi zdá rozhodně lepší. (Kory)

- já bych raději teda viděl M. van Drunena za mikrofonem Hail of Bullets, ale co už, Asphyx musí stačit. Klasiky potěší. (brurusáček)

- v případě holandských smrtonošů není třeba dle očekávání co řešit. Chorobnými vokály i nadále diktuje Martin van Drunen, který pamatuje debutové album The Rack z roku 1991 a drží tak tradiční odkaz legendárního jména. Parádní pravověrný death metal, zběsile uhánějící obrněnec střídaný doomovými průrvami a sólovými výstřelky, tedy vše při starém, za což všem záhrobním silám budiž salut. (DarkXane)
 
 
 
 

(4) MINDWORK – Cortex (EP) (01/2021)

- život probíhá ve spirále, občas se ocitnete ve zdánlivě stejném bodě, ale posunuti v čase. Jsem rád, že se Mindwork vrátili – zdánlivě stejní, ale přesto jiní. Více brzy v recenzi. (LooMis)

- tohle je krátké, chceme víc :-) (Kuba)

- po lyrickém rozjímání s Face the Day, jenž u mě zabodovalo v topu 2018, se Martin Schuster vrátil k metalu. Kecy o přiznané barvě a odkud vítr vane, jsou už blbost. Mindwork mají svůj zvuk a styl. Za těch několik let se česká, (death) metalová progresivní scéna rozrostla a klukům rozhodně vlak neujel. Cortex je komplexní a přes plochu EP i „koncepčním“ počinem. Tenhle návrat se povedl a jsem za něj rád. (brurusáček)

- jistě bychom se raději již dočkali od pražské progresivní deathmetalové partičky po tolika letech celého alba, ale budiž vzato za vděk hned zkraje roku alespoň třem pětiminutovkám na aktuálním EP. Vzhledem k jejich dokonalosti není ovšem slovo „alespoň“ vůbec na místě a rovnou si na přehrávači zapněte opakování, protože nálož kytarových orgií za asistence exklusivního hosta je totální zabiják. (DarkXane)

(3) EMPTINESS - Vide (02/2021)

- příjemný moderní pop z Belgie. Šeptané vokály do Kings of Convenience a zajímavých ruchů. (vaněna)

- ještě klidnější a divnější album než Not For Music. Místy správně falešné či disharmonické, ovšem s hodně zajímavou a napínavou atmosférou. Dalo by se říct něco jako ketaminový post-punk? (Bandcamp) (mIZZY)

- po předchozí desce vlastně očekávatelný posun, metal tu už nenajdete (max. nějak „podprahově“). Emptiness nahráli své nejměkčí album, na kterém se mísí gothic, psychedelic, melancholický, minimalističtější indie rock/slow/sad core a jakýsi temnější (bad) dream pop, možná i náznaky dark jazzu/noir balad, ambientu. A stále je to dost podivné až znepokojivé. Po počátečních rozpacích musím říct, že je to velmi dobrá deska, ideální společník pro večerní cesty městem. Více v recenzi. (Bandcamp) (AddSatan)

(2) AD NAUSEAM – Imperative Imperceptible Impulse (02/2021)

- zmíněno již v prosinci, je třeba zmínit i teď, jelikož nadšení stále neodpadlo. Další poslechy odhalují, o jak propracované album se jedná. Rozhodně to není věc, kterou jednoduše přežvýkáte po pár protočení, tohle chce čas. A byť vyloženě blackové prvky u Ad Nauseam zrovna nenajdete, jde poznat, jak se Italové na novince posunuli o krok blíže od Gorguts směrem k (dis)harmoniím Deathspell Omega. Velice v pořádku. (Bandcamp) (mIZZY)

- do redakce s předstihem dorazivší novinka Talinárů, kteří se tímhle opusem okamžitě ujímají trůnu technického death metalu. V této lize je přerváno, ale Ad Nauseam se dokázali vymanit z okovů dřívějších tahounů disonannt-atmo techů a jedou si vlastní soutěž. Feel jasný, vykrádačka nulová. Směřují do topu roku. (brurusáček)
 
(2) ACCEPT - Too Mean To Die (01/2021)

- že bych úplně sdílel nadšení, které jsem okolo téhle desky zaznamenal, to se říct nedá. Nadšení u mne vzbudili třeba právě Labyrinth. Prostě poctivej acepťáckej hevač, nic víc, nic míň. (LooMis)

- ačkoli kytarový guru Wolf Hoffmann zůstává již posledním mohykánem sestavy pamatujícím vrcholná díla osmdesátých let a drží tak jméno německé legendy, novinka představuje stále starý dobrý heavy metal v jasně čitelném podání. Žádné inovativní nápady se nekonají, což by si snad mohl přát jen někdo, kdo by chtěl nabourat tradici značky Accept nebo naprostý naivec :) (DarkXane)
 
 
 
 
(2) ALKERDEEL – Slonk (02/2021)

- vlastně má nejposlouchanější věc poslední doby. Jednak jsem Slonk točil hodně kvůli recenzi, ale hlavně to je natolik chytlavé a dobré album, že nemáte problém jej protočit i víckrát za sebou. Více možno dočíst v recenzi, každopádně se jedná o skvěle našláplý black metal, který působí až hypnotický efektem. (Bandcamp) (mIZZY)

- v rámci toho (relativně) jednoduššího black metalu mě nenapadá kapela, která by lépe než Alkerdeel kombinovala špinavou zběsilost s energickou chytlavostí a psychedelickou hypnózou i atmosférou. Navíc je tu výtečný, poměrně ohavný i variabilní vokál a sem tam zajímavé, basové vyhrávky. Předchozí desky jsou možná v některých ohledech lepší, ale Slonk je určitě nejlíp zahrané a celkově „nejdotaženější“ album kapely. Více v recenzi. (Bandcamp) (AddSatan)
 
(2) CONTRASTIC – Mamun (12/2020)
- tak jo, Mamun mě dostihl. Minulý měsíc jsem s dojmem „chybí mi víc elektroniky a je to na mě dost emo-hc“ ještě lehce tápal, teď dotápal. Elektroniky by sice pocitově víc být mohlo, ale ono je toho samplingu vlastně tak akorát, že nebere pozornost a hudbu vhodně dopestřuje, takže se na ní člověk naplno soustředí, a ta emo poloha plynoucí i z ne na maximum naboostrovaného zvuku kytary, mi vlastně v kontráším tempu baví, takže neřeším, jestli jest post-hc, screamo, nebo emo. Dobrá, ale možná zbytečně krátká deska! (bizzaro)

- ještě jeden rest z loňska, po splitku plnohodnotná, byť devítiskladbová deska. Valí to, poslouchám to, líbí se to! (brurusáček)
 
 
 
(2) LABYRINTH - Welcome to the Absurd Circus (01/2021)

- tady je prapor power-progu hrdě vztyčen na úbočí hory. K vrcholu je ještě nějaký ten kousek, takže přestože povětšinou vlaje ve svěžím větru, občas se ocitne v závětří klišovitých sladkobolných cajdáků. Nicméně třeba cover Dancing with Tears in My Eyes je super a celkově vzato se jedná o velmi příjemnou desku. (LooMis)

- powermetalová progresivní lahůdka na devátém albu této italské stálice. V kazetové fantasy době měla v pozdních devadesátkách své pevné místo například po boku stylových souputníků Rhapsody. O to více potěší, že ani takřka po třiceti letech neztratila nic ze svého nadhledu a přinesla na novince vzdušné harmonie, vypiplaná sóla a vokální aranže. Velká radost v ponurém lednu a pro všechny fans povinnost. (DarkXane)
 
 

(2) NERVOSA - Perpetual Chaos (01/2021)

- divčí thrash komando, v ČR velmi dobře známé nesundává nohu z plynu ani v roce 2021, oni to v té Brazílii tyhle závody uměj moc dobře. (brurusáček)

- původní tři brazilské thrashmetalové amazonky mívaly naživo vždycky šmrnc a uměly zabavit. V roce 2019 nicméně sestavu opustily charismatická vokalistka s basovou kytarou Fernanda Lira a bicmanka Luana Dametto. Aktuální album představuje v pořadí čtvrté v historii kapely a první ve zcela nové sestavě. Z té původní tak zůstala pouze zakládající členka kytaristka Prika Amaral, která zřejmě zanevřela na své krajanky natolik, že k sobě přibrala raději zcela mezinárodní jižanskou trojici (španělská zpěvačka, Řekyně za bicími a italská basistka), a divokost z Amazonie tak již reprezentuje sama. Novinka neurazí, jedná se o solidní poctu thrashmetalovým velikánům ze strany něžného pohlaví, akorát nějak tak holt už nesedí pod tu značku Nervosa, žeano. (DarkXane)

(2) SOEN - Imperial (01/2021)

- v podstatě od prvních desek srdcovka, ale novinka je pecka! Dokonalá porce emotivního metalu. Taková horská dráha, která sice nepumpuje adrenalin do těla celou dobu, ale když přijde agresivní zatáčka a padák dolů, letí srdce do krku. (LooMis)

- Soen natočili hodně fajn příjemnou desku, která se skvěle poslouchá a jen tak neomrzí. (Kory)
 
 
 
 
 
 
(2) THERION – Leviathan (01/2021)

- s minulou deskou Beloved Antichrist nám tady Christopher Johnsson bořil žebříček v počtu negativních ohlasů. S novinkou se naštěstí vrátil k normální stopáži a dá se říct, že se polepšil i hudebně. Ale je to takové, jako když se odrazíte ode dna, ale k hladině to ještě máte sakra daleko. Prostě - je to pořád těžce průměrná sympho-heavy metalová bramboračka s občas silně iritující pachutí ženského operního zpěvu. (LooMis)

- naordinoval jsem si povinný poslech tohoto orchestru velkého jména, tak to tady sice poctivě hlásím, ale bližšího komentáře se raději vzdám. Psát o okázalém vykrádání nejen sebe sama nemá smysl. Našlapaný heváč s pořádnou ženskou za mikrofonem bych hledal určitě jinde než u těchto mistrů přebujelých a otravných operetních bombastických serepetiček. I přes normalizovanou stopáž oproti předchůdci jsem měl materiál vždy problém vydržet do konce, a to jsem jinak ochoten podstoupit ledajakou torturu. (DarkXane)

(2) THE RUINS OF BEVERAST – The Thule Grimoires (01/2020)

- zatím po několika posleších nevím, jestli to bude TO album, který tRoB dostane do širokého povědomí a začne je pást Season of Mist, ale jsem si jist, že za pozornost stojí. Nikdy jsem tuhle kapelu úplně nedocenil, tak to zase zkusím... (vaněna)

- desky Ruin vždycky chtěly trochu času, než se člověk zvládl pořádně ponořit do jejich atmosféry, s novinkou to nebude jinak. Nicméně to vypadá, že po několika dost silných deskách je The Thule Grimoires poslabší. Některé dost husté i nasypané songy se, hlavně ke konci desky, objeví i zde. Ale těch fakt silných motivů mi zde přijde pomálu. A dokonce i ty čisté zpěvy mě zde štvou o poznání více než dříve. Dám tomu ještě pár poslechů a uvidíme. (Bandcamp) (mIZZY)
 
 
 
(2) TRIBULATION – Where the Gloom Becomes Sound (01/2021)

- vlastně docela logické pokračování po The Children of the Night a Down Below. O death metal se už nejedná prakticky vůbec, prim tu hraje melodický rokec nebo chcete-li gothic metal. Šlape to ale furt docela dobře a líbivé album je, ale tolik jako ke starším deskám se k němu asi vracet nebudu. (mIZZY)

- páté album švédských mistrů gotického metalového hororu mě baví, stejně jako celý ten jednoduchý rockový feeling, ke kterému se postupně transformovali. Kurva, už to bude dva roky, co byli naživo tak skvělí Na Chmelnici v březnu 2019. No co už – od toho je tady novinka, aby svou pohodovou rytmikou zahnala chmury. Špatná zpráva ale je, že po jejím dokončení se s kapelou rozloučil její zakladatel kytarista a songwriter Jonathan Hultén a jediné, co je tak nyní jisté, že tak udělal u příležitosti vydání podle mého vrcholu diskografie. (DarkXane)
 

(2) WARDRUNA – Kvitravn (01/2021)

- Wardruna se povedla naprosto skvěle. Sice by se měla dát do minulého roku ale vir vydání odložil. (Kory)

- primordiální ambientní folk, pohanské etno doplněné přírodními zvuky se vznosnými vokály spojovanými do vícehlasů. Hudební spirituálno komunikující se skoro zapomenutými božstvy napojující se na přírodní energie a síly, jež jsou ‘zcivilizovaností’ již mimo naše vnímání. Ale jo, Bílej havran mě docela baví, je muzikálnější a rytmičtější. (bizzaro)

piTRs

BLUE ÖYSTER CULT - The Symbol Remains (10/2020)
- skoro k neuvěření, jak současnou, mladistvě znějící, stylově rozmáchlou a přitom kompaktní desku pokročilí sedmdesátníci natočili. Bezpochyby jeden z mála loňských vrcholů, smekám až pod zem!

vaněna

ORDO CULTUM SERPENTIS - Derej Najash (EP) (02/2021)
- doom/death, primitivní, špína s negativními vibracemi, která dobře maká. Antihudební alert!

AETHYRICK - Apotheosis (12/2020)
- recenze na cestě, takže jen předznamenám, že kdyby se semlely všechny populární prvky black metalu posledních deseti let (snad s výjimkou portugalských a bosenských syrovostí), vypadl by z mlýnku Aethyrick. Deska, která je s trochou nadsázky aritmetickým průměrem současného black metalu. Ale pozor, ono to taky znamená, že není tak úplně špatná.

HATE FOREST - Hour of the Centaur (12/2020)
- antibod. Roman udělal v roce 2020 Precambrian a jakoby si vystřílel munici. Nezvládne kvalitou navázat ani na mělčí (i když pro mě pořád dobré) předchozí album Sorrow. O tom, že by mohlo být nástupcem klenotů Purity nebo Battlefields nemůže být řeči. Nekorektní alert!

PRECAMBRIAN - Tectonics (08/2020)
- o mnoho zajímavější tvář Romana Saenka, kapela, ve které spolupracuje s druhy z Drudk. Na prvním plnohodnotném albu kapela prezentuje materiál blízko Hate Forest. Blastové plochy, které mi trochu a připomínají album Sorrow. Skvělé jsou useklé konce písniček, taková práce s nenaplněným očekáváním a posluchačskou frustrací se jen tak nevidí. Skvělá deska a nekorektní alert!

SUR AUSTRU – Obârşie (08/2020)
- excelentní rumunský folk/atmo metodický death/black metal. Čerstvá krev žánru, který mimo Ukrajinu vlastně nikdy nic neznamenal. Forgotten Silence, Parasophisma a SSoGE bez debilního ubulenyho doom vlivu. Tohle bude chtít nejen hodně poslouchání, ale i poctivou recenzi.

mIZZY

THE BODY – I've Seen All I Need To See (01/2021)
- jak psáno v recenzi, po několika experimentálnějších deskách tu je čistě sludge/noise album. Mohlo by být kruté, ale ve výsledku až tak moc není. (Bandcamp)

GOATCRAFT – Spheres Below (12/2020)
- vyšlo den před koncem roku, takže se do prosincové deky samozřejmě nevešlo. Načernalý death metal v podání Slováků má nicméně slušné koule i atmosféru. Některé mínusy by se možná našly, ale i tak jedna z nejnadějnějších věcí v okolí. (Bandcamp)

CLIPPING. – Visions of Bodies Being Burned (10/2020)
- dostal jsem se k tomu o čtvrt roku později než všichni ostatní, ale musím uznat, že se jedná o podařený hip-hop protkaný zajímavými, mnohdy až vyloženě noisovými samply. Asi nejsem cílovka, abych se posadil na prdel z celého alba, ale minimálně některé zvukové motivy jsou fakt pestré, masivní a dobře provedené. Třeba klipovka Say the Name jako dobrej reprezentant, kterej naláká na zbytek alba, funguje fakt skvěle. (Bandcamp)

SELF HYPNOSIS – Contagion Of Despair (08/2020)
- opět věc, ke které jsem se dostal půl roku po vydání, ale jsem rád, že jsem na ni nezapomněl. Nová kapela Grega a dalšího kytaristy z Esoteric, kde bubnuje Tom z Macabre Omen a Lychgate. Jde jasně slyšet, odkud vítr vane, ale industriální, dalo by se říct až djentový zvuk, tomu dává o dost jiný, skoro godfleshácký feeling. (Bandcamp)

LooMis

MORDRED - Volition (EP) (06/2020)
- tohle EP mi minulý rok úplně uteklo! Kultovní funk-thrashoví experimentátoři jsou zpátky a je to nářez!

AddSatan

VOID PRAYER – The Grandiose Return to the Void (09/2020)
- mIZZY s vaněnou hlásili loni, dost fajn black metal ze Sarajeva. Přibližně jednodušší Negative Plane mixlý debutem Misþyrming a Revelations… od Svartidauði. Dobře zahraný, tak akorát poměr špína/čitelnost, někdy fajn basa, heavy sóla a příkladně suché kopáky. Místy sice trochu natahované a méně záživné pasáže, i vokál by mohl být lepší, ale převážně baví. (Bandcamp)

bizzaro

THE SCALAR PROCESS – Coagulative Matter (02/2021)
- atmo tech death z Francie á la Fallujah / Virvum / The Zenith Passage podruhý.

SLOUGH OF DESPAIR – Catacombs of Terror (02/2021)
- tady nejde o revoluci, ale fanoušky poctivýho doom/deathu by měli SoD potěšit. Riffy jsou těžký, melodicky občas až do nejstarších Paradise Lost, ale atmoška je ponurá. A tím, že nejde o čistý žánr, jednoho tempo neutahá a druhýho mučící kolo nepoláme.

ORECUS - The Obliterationist (03/2021)
- moderní smrt kov ze Švédska. Valivost a síla Dyscarnate, riffing Decapitated, chladnost Strapping Young Lad a feeling Meshuggah, i když se tu zásadně nematikuje, ale dopředu se dere groove, takže ještě Gojira. O zvuk se postaral Buster Odeholm (Humanity's Last Breath, Vildhjarta).

SUAD – Waves (01/2021)
- Suad je z Finska a na Waves si užijete indie popík s trochou kytar a piana obohaceného bicími. Tahle singer-songwriter do své muziky vnáší temnější nálady a beaty, lehký retro 80. nádech, ale rovněž tu zazní zvuk indie kytarovek, které přivoněly k Pink Floyd (psych), nebo klidně Buckingham Nicks (amer rock), ale vše samozřejmě stojí na jejím příjemném hlasu a zpěvu.

SKELETAL REMAINS – The Entombment Of Chaos (09/2020)
- old school moc neposlouchám, ale když se něco dobrého objeví, dokážu mu zavařit kolečka. A když jsem tu minulý měsíc měl Depravity, opožděně dobíhám výtečnou The Entombment Of Chaos, kde jsou v tom úplně nejlepším možném způsobu smíchány vlivy devadesátkových klenotů od Pestilence (Testimony s Drunenem), Morbid Angel, Malevolent Creation, Sinister, Death, Disincarnate, Bolt Thrower, Gorguts nebo Monstrosity, takže je zřejmé, že se brnká i na lehounce techničtější notu.

LOCUS NEMINIS - Verborgen in der Zeit (12/2020)
- stýská-li se vám po tom, co dělali Dimmu Borgir v Puritanical-období, mohli by vám tihle Rakušáci udělat radost. V jejich symfo-indus black metalu s techničtějšími deathmetalovými prvky je ale i silný vliv Anaal Nathrakh a zaznamenáte i emperorovštější úseky.

PIGSTY - Pig Blood (08/2020)
- Pigsty nejsou zpět, ale mají novou desku. Amen. Teda Omen!

MY HEART, AN INVERTED FLAME - Plague Notes, Unnamed, Unknown, A Finger Dragged Through Dust (12/2020)
- drone, noise, ambient, minimalismus… synth doom? No prostě hutná atmosféra, že by se dala krájet!

MEAN MESSIAH - Divine Technology (05/2020)
- člověk tak často hledá muziku po všech možných blozích a naprosto výtečná deska mu leží přímo pod okny. MM od debutu udělali fakt krok jaxviňa, neb Divine Technology bez nejmenšího úsměvíčku snese srovnání přímo se Strapping Young Lad, ale jinak jde mnohem dál. Tenhle progy indus deathing thrash musí do světa!

NEUROTIC MACHINERY - Nocturnal Misery (04/2020)
- trošku jsem tady v těch našich měsících zapomněl na Tachováky. Naštěstí jsem v prosinci a lednu dost bilancoval za uplynulým rokem, takže chybu napravuju. Ani na nový desce nejsou NM jednoduše zařaditelní. Je to progresivní metal, který má nejblíže asi k neurotičtějšímu death metalu ale využívajícího rytmiku moderních kapel, nicméně tu jsou rovněž melodie a nadýchaný pasáže s epičtější aurou, který byste mohli najít v post-metalu, ke kterýmu si NM dost přičichli na předchozích dvou nahrávkách. Ke srovnání vás nenapadne snad jediná kapela, tady se s kopírováním a opisováním nekamarádí.

KANDAR - Cluster Headache (03/2020)
- a když Pigsty, tak Topi a tedy i Kandar. Cluster je grindocore dvacetiminutovka, kterou tu více tu méně projížděj lehký hácéčka nebo pěkný smrťárny.

ADAESTUO - Manalan Virrat (03/2020)
- mIZZY recenzí navnadil. Temný, živoucí ambient, kde je každá skladba jiná, takže poslech nezačíná v bodě A a nekončí s vystřílenou municí u E, ale provede vás celou zlověstnou abecedou.

brutusáček

ARCHITECTS - For Those That Wish To Exist (02/2021)
- Brity máme u nás rádi, teda mívali jsme. Kapela se už dávno vydala vstříc středním vlnám a širšímu publiku, což je naprosto v pořádku. Novinka v tom pokračuje a já vlastně nemám nic proti, v podstatě tento mainstreem oproti Parkway Drive nebo Bring Me The Horizon chválím, za mě milé překvapení, které sráží zbytečná délka.

Gába

SPECTRAL VOICE - Necrotic Demos (12/2020)
- skladby ze splitek a demáče. Ta poslední, Ineffable Winds, byla uvedena před rokem na splitku s Anhedonist a je teda naprosto makabrózní. Nejlepší skladba, co složili dle mě. Chci co nejdřív další desku. 

ABANDONMENT - Focused To Imminent Desolation (01/2021)
- další španělskej BDM projekt. Hozený trochu do death metalu, takže to není klasickej riffózní kafemlejnek. 

SVARTSINN - Traces Of Nothingness (2005, reissue 2021) 
- čtyři bonusový remixy plus novej artwork. 

DarkXane

ALMACH – Dream Elegy (01/2021)
- pokud je libo atmosférický black metal z Afghánistánu, je možné sáhnout po novince této neznámé sestavy údajně od Kábulu, která debutovala v červnu loňského roku albem Battle of Tours. Vydejte se po stopách Alexandra Makedonského dobývat prastaré perské světy ve světle jedné z nejkrásnějších hvězd souhvězdí Andromedy. Vcelku pohodová převážně instrumentální záležitost s orientálním feelingem, na které je ale nejlákavější asi opravdu jen to místo původu.

ALTERED DEAD – Returned to Life (01/2021)
- druhé album téhle kanadské dvojice navazující na eponymní debut z roku 2016 nabízí staromilsky podaný puristický death metal s příchutí kalu a celkově jde o ucházející odpornost k potěše každého nasraného smrtelníka.

BEGOTTEN – Nothing Worth Remembering (EP) (01/2021)
- přestože tzv. depresivní black metal moc nemusím, sáhnul jsem ve slabší chvilce první den v lednu po EP trojice Kanaďanů, která si připsala své druhé album naposledy právě loni v březnu. Jak uvádí sama kapela, novoroční výtvor v podobě jedné takřka dvacetiminutové skladby rozdělené na tři části přináší reflexi pocitů z probíhajícího pandemického šílenství, tedy z tohoto pohledu je vcelku povedený i jako adept k poslechu vybrané politické reprezentaci.

BHLEG – Odhin (01/2021)
- na svém třetím albu švédská dvojice pokračuje v osobité prezentaci atmosférického black metalu s folkovým nádechem. Mrazivý výlet do severské přírody protkaný lidovými melodiemi za pár temných hypnotických poslechů jistě stojí.

BLACK & DAMNED – Heavenly Creatures (01/2021)
- čerstvý německý spolek, který dala loni dohromady parta pěti zkušených padesátníků, debutovala s tímhle solidním power-heavymetalovým nákladem. Jde o poctivě odvedenou práci bez zbytečných kudrlinek, která na kolena sice nesrazí, ale mému poslechu neunikla.

COLOSSO – Hateworlds (01/2021)
- progresivní death metal na pátém albu portugalského projektu, za kterým na novince stojí opět jako na většině diskografie jediný bojovník Max Tomé s tím, že mu jí přišel po čase natlouct znovu nikdo jiný než Dirk Verbeuren (Cadaver, Megadeth, atd.). Maxíkův vrkot mi moc nesedí, ale potenciál to celé jistě má. Zda se k věci ovšem ještě letos vrátím, nevím jistě.

CRYSTAL VIPER – The Cult (01/2021)
- osmá placka již drahný čas profláknuté polské heavy-powermetalové sestavy pod kuratelou sympatické Marty Gabriel s jejím nadprůměrným vokálním výkonem musí vykouzlit úsměv i na tváři nejednoho škarohlída utápějícího se v depresivních vodách temných sil :-). Klasická stopáž necelých 45 minut odsýpá jednou melodií za druhou a zábavnému dílu nemám co vytknout. Bonusem na závěr je dobře zmáknutý cover Welcome Home z roku 1988 od King Diamond, zejména včetně hlasového falsetu, žejo.

DIOCLETIAN – Darkness Swallows All (EP) (01/2021)
- vydavatelství Regain Records se rozhodlo sestavit EP ze čtyř raritních skladeb dříve nahraných a doposud nevydaných. Jednou z nich je cover Possessed od Bathory. Sběratelská lahůdka.

ELLENDE – Triebe (EP) (01/2021)
- post-blackmetalová třicetiminutovka v podání rakouského one man show Lukase Gosch a bubeníka na výpomoci Paula Färbera z Nekrodeus (na živo také třeba Harakiri for the Sky). Posmutnělé melodie střídají afektované vokály v promyšlených ambientních kompozicích.

ENDEZZMA – The Archer, Fjord and the Thunder (01/2021)
- po čtyřleté pauze vyplul z norských fjordů lukostřelec se svým poselstvím Severu, aby ohlásil třetí dílo známých pekelníků. Srozumitelný syrový vznešený našláplý black metal bez příkras a je snad třeba hledat něco více?

FRACTAL GENERATOR – Macrocosmos (01/2021)
- kanadští deathmetaloví sci-fi experimentátoři po šesti letech prolomili kosmické ticho a vytasili se teprve s druhým svým mechanickým úletem v časoprostoru a řekl bych, že nezklamali a svůj debut překonávají. Nechybí přítomnost syntezátorů a efektů pomáhajících generovat vesmírné digitální světy, pořád jde ale hlavně a zejména o technicky propracovaný death metal podpořený strojovou kanonádou bicích a jeho obliba roste s každým dalším poslechem.

FRONT LINE ASSEMBLY – Mechanical Soul (01/2021)
- kanadské duo Bill Leeb a Rhys Fulber nezklamalo a naservírovalo nápaditou novoroční dlouhohrající porci svého energického elektro industriálu, která má již číslovku 17. Na albu si vedle jiných zahostoval s kytarou taky Dino Cazares z Fear Factory (na šestce Stifle). Celkově tito průkopníci stylu vsadili na jistotu hlavně nezklamat své oddané fans, což není důvod pro výčitky. Jedná se o jméno oblíbené také u organizátorů Brutal Assault, takže se uvidí, jakže to s EBM rejem ve zdech pevnosti dopadne letos.

FROZEN SOUL – Crypt of Ice (01/2021)
- old school death metal v podání mladé texaské pětice s ženským zastoupením za basou (inspirace britskými Bolt Thrower tedy i v tomto ohledu). Debut přináší hutný a valivý zvuk, ledové monstrózní riffy, žádné experimenty a touha po rozmanitosti, spíše nezastíraná poklona klasickým mistrům žánru. Slušný nadprůměr a příslib dalšího rozvoje.

GATES OF DOOM – Aquileia Mater Aeterna (01/2021)
- prvotina aktuálně pětice s ženským elementem tentokrát za bicí soustavou. Ačkoli toto italské uskupení bylo papírově založeno již v roce 2012, na kontě má jen dvě EP z let 2015 a 2018. Epický blackened death metal evokující třeba takové Amon Amarth v nablacklé prezentaci zavání sice klišé, ale určitý druh pokleslé zábavy umí bezpochyby navodit, tak proč se tomu vzpírat?

GENERATION STEEL – The Eagle Will Rise (01/2021)
- klasický heavymetalový debut německé pětice, který produkoval Uwe Lulis, tedy nikdo jiný než kytarista Accept, čímž je řečeno vše podstatné.

HOLY MOTHER – Face This Burn (01/2021)
- heavy-powermetaloví harcovníci z New Yorku oslavili 25. výročí sedmým albem a jedná se o celkem podařený comeback po poslední řadovce z roku 2003. Z původní sestavy zůstal Mike Tirelli (vokál, kytary) a Jim Harris (bicí), kteří se tak po letech dali dohromady, doplnili sestavu a na světě je tak bezva věc k poctě zakládajícího basáka Randy Covena (R.I.P. 2014).

KONQUEST – The Night Goes On (01/2021)
- tak tahle prvotina italského jednočlenného projektu plně v podání Alexe Rossiho s jeho super vokálem jako bonusem hodně potěšila a nově vzniknuvši polský label Iron Oxide Records tak měl na úvod svého působení v novém roce šťastnou ruku. Pravověrný heavy metal v nejklasičtějším možném old school podání na britské vlně Iron Maiden a spol. s vyhlazenou produkcí, jehož osmdesátkový zvuk vyvolává ale třeba také ducha takových zapomenutých švédských Heavy Load.

LES CHANTS DE NIHIL – Le tyran et l'esthète (01/2021)
- francouzské nekompromisní blackmetalové melodie na pátém koncepčním albu. Pokud by někoho zaujal obal jako mně, tak ten obstaral sám frontman Jerry. Působivý vokál, technická propracovanost, kytarové disharmonie, lidové prvky a záchvěvy progrese v kompaktním celku.  

MALAKHIM – Theion (01/2021)
- debutní album švédské blackmetalové pětice (nejde o žádné nováčky), v níž třeba nechybí u kytary Andreas Nilsson z Naglfar (kteří mně tak potěšili loňskou novinkou Cerecloth), vydané pod křídly Iron Bonehead Productions. Vcelku melodizující pojetí se slušným vokálem a instrumentální bezchybnost, ale zatím mě nějak zvlášť neuzemnilo a jejich rouhání moc nevěřím. (A recenze na zveřejnění btw už čeká!, pozn. bizzaro)

MECHINA – Siege (01/2021)
- v duchu tradice opět první den v roce spatřilo světlo světa již deváté album z industriálně progresivní dílny americké trojice. Popravdě mě docela bavila spíše raná alba kapely s živým bubeníkem a bez ženského vokálu ve stálé sestavě. Poslední dobou již vývoj moc nesleduji. Na novince taky dost převažují již čisté vokály, což mi moc nesedlo a celkově je to už spíše taková přeslazená symfo elekronika, takže přízvisko death metal už je spíše k historické diskusi.

MIASMIC – Uroborocidal Undoctrination (01/2021)
- již 15 let uběhlo od založení tohoto kalifornského ďábelského spolku a po pěti letech pauzy tady máme čtvrtou řadovku. Jde spíše o průměrný US black metal dost monotónního střihu. Dozajista lze vzdát hold severským mistrům oboru méně nudným způsobem.

YOTH IRIA – As the Flame Withers (01/2021)
- nový projekt, mající na kontě loňské EP Under His Sway, dali dohromady v roce 2019 bývalí členové raných Rotting Christ a veteráni řecké blackmetalové scény Dimitris “Jim“ Pastouris alias Mutilator (také ex-Varathron) za basou a George Zacharopoulos alias The Magus stojící za mikrofonem. Sestavu doplňují další tři hráči čistě za účelem obstarání dalších nástrojů, nicméně nejde o členy kapely. Odkaz atmosféry Rotting Christ se nezapře, střední až spíše pomalejší tempo a načernalý rock'n'roll vytváří z debutu propracovaný zkušeně z dalších stylů namíchaný majestátní příspěvek do scény. Jako totální hitovkou je třeba pětka The Red Crown Turns Black, která na vás vyvalí po helénsku nableklé Iron Maiden.

JSt

BLACK WING – No Moon (12/2020)
- projekt člověka z kultovních depresivců Have a Nice Life a možná jeho nejlepší album od memu/kultu Deathconsciousness. Spousta špíny, spousta smutku a chytlavé písničky, které si berou ze shoegazu, synth popu, post-punku.

ZEROXXUIT – Broken (08/2020)
- naprostou většinu času jsem v lednu věnoval soundcloudovým trapovým kolektivům Jewelxxet a Flexxcult, kam patří i Axxturel (dříve 4jay) a Krone, které už jsem v albu měsíce zmiňoval. Vybírám tedy dvě asi nejzajímavější desky, Broken, kde probíhá totální rozklad trapu a které si brutalitou nezadá s industriálem...

SELLASOULS – DarkBasedRituals (02/2020)
- ...a DarkBasedRituals, podivné abstrakce s šeptaným rapem, kde se beaty a melodie rozpíjejí do ploch. Hodně osobitá věc, kde vyniká "hitová" D4rk W4ters.
 
 
 

 
 

piTRs

ATTACK - Return of the Evil (1985)
ATTACK - Destinies of War (1989)
CHILDREN OF BODOM - Hatebreeder (1999)
CHILDREN OF BODOM - Hexed (2019)

onDRajs

ZU - Jhator (2017)
- už to poslouchám pár měsíců, tak proč to sem nedat? V době vydání jsem tuto desku trestuhodně opominul a odložil po několika posleších, nyní si zpětně myslím, že by si umístění v topu za rok 2017 zasloužila. Jhator je takovým protipólem burácivého Carboniferous. Žádný noise/jazzcore, ale ambientní chamber music s důrazem na vývoj a vyprávění dlouhých kompozic. Nejde však o žádnou abstraktní mlhu, prim hrají živé nástroje a elektronika je spíš dokreslující prvek. Při poslechu Jhator jsem si vybavil i Guapo. Parádní věc, která se ne a ne oposlouchat.

DIRGE - Alma/Baltica (2017)
- Dirge to sice zabalili, ale k jejich nahrávkám se můžete vracet neustále. Myslím, že vše podstatné řekli na dvojalbu Wings Of Lead Over Dormant Seas, nicméně EP Alma/Baltica je pro mě vítaným odklonem od jejich neurosisovského metalu. Kytarový hřmot a sonické hradby absentují, žezlo přebírá elektronický minimalismus s převládající apokalyptickou náladou, která je pro Dirge určující. Formulka se ale opakuje, takže kratší stopáž beru jako vítané plus.

Kuba

RIVERS OF NIHIL - Where Owls Know My Name (2018)
- dlouhou dobu přehlížení, ale dnes často poslouchaní RoN. Komplexní muzika, která je skladatelsky na výši. 

EXHUMED - Anatomy Is Destiny (2003)
- první zkušenost s Exhumed na základní škole. Ač nepatřím mezi skalní fans, desky si rozhodně rád poslechnu. 

MORBID ANGEL - Formulas Fatal To The Flesh (1998)
- není o čem - vrchol Morbid Angel!

CARCASS - Heartwork (1993)
- jeden ze zlatých grálů devadesátého třetího. 

DEATH - Human (1991)
- věčný boj mezi tím, zda je nejlepší Human nebo Individual. Na druhou stranu, má smysl porovnávat? Vlastně ne.

FATES WARNING - Parallels (1991)
- nikdy jsem pořádně nepochopil, proč FW nedosáhli popularity jako Dream Theater. Vždyť Parallels je skvělé album napěchované hity.

FATES WARNING - Perfect Symmetry (1989)
- za mě nejlepší deska FW! Nelze vytknout vůbec nic - po skladatelské i zvukové stránce. 

mIZZY

AGALLOCH – The White (EP) (2008)
- po letech jsem se k tomuhle EP (a vlastně i zbytku diskografie Agalloch) dostal a opět se přesvědčil o tom, že se jedná o nejlepší nahrávku kapely. Dokonce jsem zjistil, že vyšla na krásné vinylové edici, tak jsem musel hned přikoupit. (Bandcamp)

AddSatan

DARKTHRONE – prvních 5 desek, hlavně Under a Funeral Moon (1993)
- ještě víc než dřív jsem docenil ty nejminimalističtější, ale taky nejhypnotičtější skladby jako Inn i dype skogersfavn. Mají nejvíc takovou zlo-černokněžnickou atmosféru. A jak to tam Fenriz přísně sází. Zvláště když napadlo a vyšel měsíc, tak byly ty večerní cesty přes trojské svahy obzvláště magické.

IMMORTAL – Pure Holocaust (1993) a Battles in the North (1995)
- I am demon – a demon with a shadowed face. Entering to my wintercoffin (!) … do vánic není lepších desek. Škoda těch čvachtavých kopáků na Battles…, ale jinak je to hudebně i zvukově ještě o kousek lepší, než PH. Endless tall mountainsides, gates to open wide, land of dragonbirths, sorrow always rains (to Abbathovo frázování textu je místy geniální!)

bizzaro

INANIMATE EXISTENCE - Clockwork (2019)
- zabte mě, jaktože nemám Clockwork v loňským topu? Vynikající prog/tech death, kde jedna z kytar často hraje pokres čistým zvukem, což albu dává další dimenzi. Plno super melodií, nějaké ty epic nápěvy, vyjížděcí basička, fajn riffing i cit pro dynamiku. Opakuji!

AMOGH SYMPHONY - IV (Pt. 1-2) (2019)
- zas jedno dohánění restů. Vishal J. Singh se musel zbláznit, protože na dvoudílné čtyřce se absolutně nehraje na žánry. Metal tu tak nějak ještě je, ale dosti pokroucený a na hodně vzdálený koleji. Jazz, fusion, rozmanitá elektronika, etno, folk, Zappa, ambient, prog rock, post/new/future cokoli vás napadne… prostě experimentální avantgarda nehledící na formu ani jakýkoli žánr, ale uznávající všechny. Už chápu proč jsou v popisu desky termíny jako „Limitless, Genre-less, Multi-genre, Avant-Garde, Experimental. Call it whatever you want,“ k IV se ještě budu muset vrátit.