Stejně jako před deseti lety jsme se i v letošním roce rozhodli dát dohromady přehled těch nejzásadnějších a nejlepších alb poslední dekády. Nešlo nám ani tak o to udělat nekonečný seznam desek a najít jednoho vítěze. Jasně, jména některých nahrávek se v tomhle článku objeví vícekrát, ale na detailnější statistiky si tentokrát nehrajeme. Hlavní myšlenkou je zavzpomínat na několik alb, která nás nějak ovlivnila, která jsou pro nás nejdůležitější, nejkvalitnější a ideálně zmínit proč, byť jedním z důvodů může být pouhý fakt, že jsme za uplynulých 10 let danou desku hodně poslouchali.

Na žánrová omezení jsme si nijak nehráli. Metal sice dominuje, ale důležité místo mají také rockové, jazzové nebo elektronické nahrávky. Jediným omezením, aby ten poměrně dlouhý článek nebyl opravdu nekonečný, bylo max 10 tipů na jednoho člověka a max jedna deska od konkrétní kapely, aby sem někdo nevypsal půlku diskografie od svého oblíbeného interpreta. Jelikož jsme se ale nijak předem nedomlouvali, o kterých deskách budeme psát, stalo se také, že různí lidé doporučili různé nahrávky od jedné kapely.

Pokud by vás ale nějaký žebříček vítězů přeci jen zajímal, tak EPčko Pleiades' Dust od Gorguts bylo zmíněno třikrát. Dvakrát se níže dočtete například o Hubardo od Kayo Dot, Where Owls Know My Name od Rivers of Nihil, The Destroyers of All od Ulcerate nebo You Won’t Get What You Want od Daughters, ale i deskách Deeds of Flesh, Fallujah, Haus Arafna, Maruta, Meshuggah, Pallbearer či Svartidauði. Nejvíce z nás však vzpomíná na Paracletus od Deathspell Omega.

mIZZY

DEATHSPELL OMEGA – Paracletus (2010)
Od Deathspell Omega bych sem mohl vypsat prakticky všechny desky, ale Paracletus dostal kapelu do povědomí největšímu počtu posluchačů a z několika důvodů je i nejdotaženější nahrávkou kapely. A už jen díky tomu, jak nejen touhle deskou DsO ovlivnili následné dění na blackmetalové scéně a vzhledem k tomu, kolik vzniklo jejich kopírek, které jejich nápady vykrádají, jim prvenství patří právem. (Bandcamp)

KAYO DOT – Hubardo (2013)
Nejspíše vrchol na poli avantgardního a progresivního metalu. Na téhle desce je snad úplně vše, žánr vymačkala na maximum, zároveň má strašnou sílu, skvělou atmosféru a na délce přesahující hodinu a půl nenudí ani vteřinu. A i když mám další Driverovy nahrávky rád, Hubardo považuji v rámci minulé dekády za jeho top, po kterém už nic natolik silného nestvořil. Vynikající koncert na Štvanici, kde hráli Kayo Dot pouze materiál z Hubardo a Coffins on Io, rovněž desku v mých očích hodně vyzdvihl. (Bandcamp)

TEITANBLOOD – Death (2014)
Nejlepší příklad toho, jak se má hrát zlý námrd a jak zní zhudebněná smrt. Anteinfierno je ultimátní posedlost, která prostě strká do kapsy veškeré vyhrocené sypačky. (Bandcamp)

CHAOS ECHŒS – Transient (2015)
Důkaz, že i v dnešní době lze hrát black/death/doom metal jinak. Hodně náročná deska, do které mi dlouhou dobu trvalo se dostat, ale o to silněji na mě do dnes působí. První EP Tone of Things to Come i následující album Mouvement jsou sice rovněž skvělá, ale Transient považuji za vrchol kapely. A to nejen díky originalitě, ale hlavně díky své atmosféře, tíze, a také schopnosti vraždit, což Chaos Echœs potvrdili i naživo na svém poledním koncertu, který odehráli v opuštěném bazéně v německých lesích pro pár desítek lidí. Jeden z nejlepších zážitků vůbec. (Bandcamp)

SVARTIDAUÐI – Flesh Cathedral (2012)
Už jen kvůli tomu, že nakopli celou tu vlnu islandských black metalů. A taky kvůli tomu, kolikrát (aspoň desetkrát) mě donutili zvednout prdel a vyrazit na jejich koncert nejen u nás ale i do zahraničí. Těch výborných islandských kapel se během poslední dekády vyrojila opravdu hromada a mnoho z nich lze v určitém ohledu považovat i za lepší, stejně tak i samotní Svartidauði vydali album, které je v jistých věcech dotaženější, nicméně Flesh Cathedral je asi nejtrvanlivější a s nejsilnější atmosférou. (Bandcamp)

SHINING – Blackjazz (2010)
O dnešní Shining bych si ani kolo neopřel, ale touhle deskou udělali slušný zlom a na hudební scéně způsobili dobrý bordel. Mix jazzu, industrialu a extrémnějšího metalu se jim zde povedl výborně, a když zavzpomínám na veškeré koncerty, na kterých se především Blackjazzu (a vlastně i následujícímu albu One One) věnovali, tak drtivá většina z nich dopadla na výbornou. Škoda, že to s nimi jde poslední dobou hodně z kopce a doposlouchat jediný song do konce je prakticky nadlidský úkol.

AOSOTH – III: Violence & Variations (2011)
První ze tří výtečných desek, takže by šlo říct, že zmínku si vysloužila i díky zbytku diskografie, ale tuhle mám ze všech úplně nejraději. Arrow in Heart i The Inside Scriptures si rozhodně drží hodně vysokou kvalitu a jsou možná ještě poslouchatelnější, ale trojka je ze všech asi nejdivnější, s nejsilnějšími riffy a zároveň si zachovává syrovou esenci black metalu. Navíc opět musím zavzpomínat minimálně na koncert na Brutal Assaultu, který byl řádně násilný, a dost možná jeden z nejlepších bm setů, co jsem na BA kdy viděl. (Bandcamp)

THY CATAFALQUE – Rengeteg (2011)
Nejpovedenější mix avantgardního metalu s elektronikou, folkovými prvky a blackem, který nejen skvěle funguje, ale má i hitový potenciál. Lepší desku od té doby Tamás nenahrál a vlastně asi nevím o nikom jiným, kdo by podobně úspěšně skloubil natolik odlišné hudební žánry. (Bandcamp)

THE AXIS OF PERDITION – Tenements (Of the Anointed Flesh) (2011)
Jejich poslední deska a s odstupem času nejspíše i má nejoblíbenější, a to hlavně díky The Flesh Spiral. Vydání Tenements zároveň částečně vnímám jako konec doby, kdy se black metal ještě nedělal tolik jako přes kopírák. Disharmonie, dark ambient, industrial, hnus. Spolu s Deathspell Omega a Blut Aus Nord jedna z nejzásadnějších blackových kapel tohoto milénia. (Bandcamp)

THE BODY – All the Waters of the Earth Turn to Blood (2010)
Docela dlouho jsem váhal, které album na tomhle „posledním“ místě dostane přednost před hromadou dalších skvělých nahrávek, které by zasloužily být zmíněny. The Body ale vyhráli, protože na All the Waters… fakt skvěle smíchali neandrtálský sludge, drone, noise a spoustu dalších prvků, které pohromadě parádně fungují, plus to má celé dost silnou atmosféru. Od té doby vydali The Body hromadu dalších desek, včetně různých kolaborací, kde více či méně experimentují, ale tohle album prostě nepřekonali. All the Waters… mě do dnes stále baví a nutí chodit na každý pražský koncert The Body.

kotek

DAUGHTERS – You Won’t Get What You Want (2018)
Nebezpečný, znepokojující a návykový, jedna ze zásadních noiserockovejch nahrávek poslední dekády. (Youtube)

DIAMOND VERSION – CI (2014)
Okamžitá klasika industriálního techna s jedinečným citem pro přesnost a zvukotvorbu z dílny Alva Noto. A taky třeba klubovou dělovkou, která sampluje předtočenej hovor z call centra… (Youtube)

VINCE STAPLES – Summertime ’06 (2015)
Přezrálý, šťavnatý beaty těsně předtím, než by začaly hnít. „Léto 06“ je hlavně dusivý horko před bouřkou. (Youtube)

GORGUTS – Pleiades' Dust (2016)
Půlhodinka výpravnýho, disharmonickýho death metalu v jedný skladbě od praotců žánru. Netřeba dodávat víc. (Youtube)

THE BUG – Angels & Devils (2014)
Osobitej mix dance hallu, grime a trochy té industriální špíny – poznávací značka Kevin Martin ask The Bug. (Youtube)

ZS – Xe (2015)
Jo, tohle minimalistický rozebírání různejch jazzovejch a rockovejch subžánrů tu nemůže chybět, tepe to ve zcela unikátním rytmu. (Youtube)

GRUMBLING FUR – Glynnaestra (2013)
Mohlo se sem dostat několik popovejch nahrávek, ale nakonec je to ta na první pohled nejmíň nápadná, která se mi pod kůži zažrala nejvíc. Fakt povznášející atmosféra. (Youtube)

ANDY STOTT – Luxury Problems (2012)
Jasně, industrial, techno, ale překvapivě taky trochu tý zamlžený vyklidněnosti. Perfektní vypínač mozku. (Youtube)

HAUS ARAFNA – You (2010)
Německý veteráni power electronics uhrančivě strašej a tísněj, a přitom si držej překvapivě hitovej potenciál. (Youtube)  

SWANS – To Be Kind (2014)
Swans se v roce 2010 znova probudili k životu a bylo by trestuhodný nezmínit aspoň jednu nahrávku. To Be Kind je pro mě, z hlediska hypnotický, pohlcující síly, asi nejdál. (Youtube)

JSt

Vybírám desky, se kterými jsem v ty roky žil, které mi zněly v hlavě. O nějaký ucelený pohled na dění v hudbě mi tu vůbec nejde, nejde mi o aktuálnost nebo šíři záběru, beru jen malý ohled na  to, aby výběr reprezentoval víc věcí, které mě v hudbě zajímají. Takže dominují věci vlastně písničkové/chytlavé.

ASVA – Presences of Absences (2011)
Málo desek je takhle majestátních a nádherných, svůj podíl má vedle skladatele Stuarta Dahlquista i zpěv Tobyho Drivera. Presences of Absences je asi to nejlepší, co vzešlo z drone metalu, byť Monoliths and Dimensions je solidní konkurence. Moje stará recenze je tu pořád celkem relevantní.

BURIAL HEX – The Hierophant (2015)
První a poslední skladba, o to tu běží. U Burial Hexe se toho vždycky míchalo hodně – taneční elektronika, pop, hluk, folk, post punk, metal, improvizace – a tyhle dvě skladby patří k těm nejsvéráznějším, nejchytlavějším a nejbohatším. (Bandcamp)

EXTRA LIFE – Made Flesh (2010)
Těžko vybírat, která nahrávka nejzásadnější kapely Charlieho Lookera je nejlepší, ale s touhle mám spojených asi nejvíc zážitků. Oproti debutu už tu není moc středověku, zato matematika neubyla, naopak přibyly některé brutálnější pasáže a především popová jedovatost, jízlivost. Navíc tu má Looker asi nejlepší hlas, což zvlášť vyniká v baladách. (Bandcamp)

HAUS ARAFNA – You (2010)
Analogový industriální chlad v přehledných, precizních skladbách, které hraničí s popem. Výborné existenciální texty. Temnota a brutalita, které daleko přesahují metalové nebo noisové standardy, tu jsou většinou násilně sešněrované formou, jen občas explodují.

HTRK – Work (Work, Work) (2011)
Z gotického/postpunkového revivalu vzešla především strašná spousta kopírek Joy Division, ale i několik zajímavějších projektů. HTRK, kteří nejsou vyloženě postpunkoví, ale i duboví, elektroničtí, noiserockoví, se právě na téhle desce podařilo zachytit jakousi současnou apatii a odcizení spojené s protichůdnou touhou po intimitě. Zhudebněná narkóza. (Bandcamp)

LOW – Double Negative (2018)
Nesmírně vzácný případ, kdy kapela udělala zásadní album skoro po 30 letech kariéry. Dávka neuhlazené elektroniky udělala ze slowcorových písniček něco dost unikátního a mnohem silnějšího, nádherné vokální harmonie dostaly syrovější kontrapunkt… Zajímavé je, že to vůbec nefungovalo naživo v klasickém rockovém/popovém formátu, tuhle desku dělají „aranže“. (Bandcamp)

MAJA RATKJE – Crepuscular Hour (2016)
Monumentální hodinová skladba pro sbor, hlučící kytaristy a varhany, zároveň minimalistická a komplexní. Když se do „soumračné hodiny“ člověku podaří opravdu ponořit, je to trip jako máloco.

PEAKING LIGHTS – 936 (2011)
Zkapalněné slunce, tropický dub, který v poli feed good hudby prostě nemá konkurenci. Namotává to, sjíždí a nutí se usmívat.

TARTAR LAMB II – Polyimage of Known Exits (2011)
Nejlepší deskou Kayo Dot za tuhle dekádu je Coyote nebo Gamma Knife (což je implicitně taky nejlepší black metal), ale nejlepším albem Tobyho Drivera jsou druzí Tartar Lamb. Komplexní komorní hudba s úžasně osobitou melodikou, kde skladby nese napětí, které se občas přelévá do nesmírně silných motivů. (Bandcamp)

VINCE STAPLES – Hell Can Wait (2014)
Od Staplese tu mohlo být taky prakticky cokoli, ale vybírám první EP, protože má asi největší podíl tracků, které se mi někdy zasekly v hlavě. Oceňuju syrovost rapu i produkce, oceňuju, že to není senilní boom bap ani všudypřítomný trap. 

AddSatan

1. KAYO DOT – Hubardo (2013)
Pokud v uplynulé dekádě vyšla deska, u které jsem uvažoval o absolutním hodnocení, bylo to právě Hubardo. Geniální, magická, monumentální slitina prog rocku, jazzu, avantgardně-extrémního metalu, moderní klasiky a dalších žánrů, mistrně provázaná s příběhovou linií. Neuvěřitelné, že se takový kolos Driverovi povedl ukočírovat. (Bandcamp)

dále bez pořadí:

DARK BUDDHA RISING – Dakhmandal (2013)
Možná, že Temní Buddhové do psychedelického sludge/drone doom žánru formálně nepřinesli nic zcela nového, ale přesto je jejich zvuk a výraz jasně rozlišitelný a nikdo to prostě nedělá líp. (Bandcamp)

DEAF CENTER – Owl Splinters (2011)
Pro mě jedna ze vstupních bran do světa ambientní, droneující, potemnělé moderní klasiky/současné kompozice, do světa Miasmah (byť tahle deska vyšla původně u Type a u Miasmah až v reedici). Mlha, melancholie, přeludy, ponurá krása. Jedna z nejsilnějších desek v žánru obecně. (Bandcamp)

DORDEDUH – Dar De Duh (2012)
Za mystickou, drsnou, ale i progresivní a prosluněnou Transylvánii. Za osobitost, zachování i rozvinutí odkazu původních Negură Bunget. (Bandcamp)

ESOTERIC – Paragon of Dissonance (2011)
Posun k větší přístupnosti nemusí být vždy na škodu. Plně docenit tuhle desku mi sice trvalo poměrně dlouho, ale dnes už ji spolu s předchůdcem The Maniacal Vale považuji za vrchol(y) (nejen) funerálního death/doomu. (Bandcamp)

LYCHGATE – An Antidote for the Glass Pill (2015)
Za dokonalé, svojské využití (zvuku) kostelních varhan a svým způsobem/do jisté míry látování díry, která tu zbyla po Císaři. Jedna z mála kapel, která vznikla v poslední dekádě a se žánrem pracuje opravdu zajímavě. (Bandcamp)

ORANSSI PAZUZU – Kosmonument (2011)
Ve spojení psychedelic/kraut rocku a black/doom metalu nebyli první, ale jejich pojetí je zkrátka jedinečné a neodolatelně hypnotizující.

THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION – Roadburn (2013)
Uhranuté zírání do propasti. V rámci dark/doom jazzu (byť je tahle škatulka Mount Fuji těsná) jsem silnější desku neslyšel. A ten pozoun! Škoda, velká škoda, že to zabalili. (Youtube)

THE POISONED GLASS – 10 Swords (2016)
Vzkříšení ducha Burning Witch v transformované, aktualizované a proto ještě mocnější podobě. (Bandcamp)

ULCERATE – The Destroyers of All (2011)
Přestože mám celkově Everything is Fire o stupínek výš, v míře negace a pocitu bezvýchodnosti se Ničitelům asi nic (nejen v rámci death metalu?) nevyrovná. (Bandcamp)

vaněna

ESKHATON – Omegalitheos (2018)
Deska, která shrnuje vše, co je pro mě nejpodstatnější. Totální nasazení, přehršle nápadů, tlak jak prase, prakticky neoposlouchatelná. (Bandcamp)

DEATHSPELL OMEGA – Paracletus (2010)
Vrchol tvorby DsO, kteří definovali zvuk black metalu pro celou dekádu. Neskutečně natlačená deska, ve své době její ekvilibristika brala dech, dodnes si ji poslechnu kdykoli rád od začátku do konce. (Bandcamp)

ABIGOR – Time is the Sulfur in the Vein of the Saint (2010)
Bez nadsázky geniální deska, kterou se Abigor zapsali do dějin hudby. Až marnotratné rozhazování nápadů. Fantastická a nestárnoucí deska, kterou kopírují mnozí, ale originál je jen jeden. Škoda, že dolis už není jako splitko s Blacklodge. (Bandcamp)

ALTAR OF PERVERSION – Intra Naos (2018)
Deska, která atmosféru rozložila do dvou hodin, což je teda opravdu odvaha. Strašně specifickej zvuk danej jiným a neobvyklým laděním. Proposlouchat tohle není žádná legrace, mocně autentická věc. (Bandcamp)

SORTILEGIA – Arcane Death Ritual (2014)
Černá magie a syrovost. Atmosféra, že by se dala krájet. Je zapotřebí, aby tě tahle deska potkala v patřičným rozpoložení, ale pak je zdrcující. (Bandcamp)

SVARTIDAUÐI – Flesh Cathedral (2012)
Manifest Islandskýho black metalu. Brutální válec, který neztratil nic ze své síly. Možná jsou lepší desky, ale srdíčko patří k tomuhle strašidelnýmu skvostu. Je na něm plno klišé, a v jistých ohledech je překonaná, ale pro mě je radost si ji poslechnout. Mimochodem, úplně stejná slova bych napsal o Sinmara - Aphotic Womb, ale musel jsem vybrat jen jedno z těchhle ďábelsky dobrých alb. (Bandcamp)

TEITANBLOOD – The Baneful Choir (2019)
Pomalej black/death je na poslední desce Teitanblood nádherně dotažený a proložený ambientními mezihrami. Zlo. Nevím, jak bude tohle album trvanlivé, ale zatím se k němu velice rád vracím. (Bandcamp)

ADAESTUO – Krew za krew (2018)
Opět především zvuk a ambientní pasáže, které mě nutí se k tomuhle klenotu znovu a znovu vracet. Zpěv, který je zdatnou kopírkou Diamandy Galás se sice oposlouchá rychle, ale celek pořád drží. (Bandcamp)

GRAVE UPHEAVAL – Untitled II (2018)
Nekromancie. Neříkám, že bych tuhle desku poslouchal kdovíjak často, ale první poslech při svíčkách vedl až skoro k transu. Jediný a jedinečný sólo v poslední písni patří k nejlepším a nejvíc překvapivým momentům mé posluchačské historie. (Bandcamp)

MARE – Ebony Tower (2018)
Zpětně doceňuju propracovanost a atmosféru jedinečné tmy Mare. Ovlivněn živým vystoupením se musím k jejímu dlouhohrajícímu debutu přihlásit, i když to hlavní zůstává na předchozích kratších věcech. (Bandcamp)

onDRajs

MARUTA – Forward into Regression (2011)
Maruta je pro mě ztělesněním maxima, kterého lze v grindcoru dosáhnout. Ačkoliv to není čistý grind (jsou tu časté přesahy do death metalu á la Hate Eternal nebo Malignancy), intenzitou, nasazením a energií Maruta přebije všechno, na co si vzpomenete. V úvahu připadá ještě fošna Remain Dystopian, která je snad ještě šílenější než Forward into Regression, ale výsledné vyhlazení dost kazí plastová produkce.

DEEDS OF FLESH – Portals to Canaan (2013)
V rámci BDM jsem se rozhodoval mezi Portals to Canaan a Passages into Deformity, nakonec jsem upřednostnil grupu Erika Lindmarka (RIP). Ten na téhle desce stmelil všechno, co udělal s Deeds předtím a navrch přihodil fantastickou produkci, na kterou BDM obecně dost trpí. Portals to Canaan nemá slabého místa - najdete tu pro žánr všechno podstatné - samozřejmostí je formulka „klepačka - stopka – kilo“ (BDM zákon!), technické paterny v atletických tempech, částečně i homomelodie „nové vlny“, slamy, ale hlavně silné nosné riffy (hned ten první mluví za vše), které udržují kostru jinak složitých skladeb pochopitelnou. Tohle všechno je důmyslně zakomponováno do strojového vraždícího mechanismu, který je tak dokonalý, že to až zní, jako by to nevymyslel člověk.

DIAPSIQUIR – A.N.T.I. (2011)
Rozhodně jsem tohle neposlouchal každý den, ale s jistotou mohu říct, že neznám moc podivnějších desek, než je tahle. Post black je škatulka, do níž můžete nacpat v podstatě cokoliv, a Diapsiquir to naplňují beze zbytku. Náznaky black metalu se tu kolážovitě mísí s industriálem, elektronikou, dubem, punkem, hardcorem, hip hopem, nechybí lidová hudba a další spousta žánrů. Celé to působí jako nějaký drogový trip do setmělého velkoměsta s veškerou jeho špínou a marasmem. Zvrácené, schizofrenní, klaustrofobní, jdoucí svou syrovostí až na dřeň a do nevědomí.

AOSOTH – IV Arrow in Heart (2013)
Blut Aus Nord mají pro mě nejlepší období za sebou, jejich pomyslnou štafetu převzali Aosoth. Ti na čtyřce nabízejí úplně všechno - tempově, rytmicky, strukturálně, kompozičně. I když je produkce Aosoth velmi disonantní, kompozičně mi přijde, jako kdyby byly písně složené v 90. letech. Mají jasnou stavbu, čitelné riffy, metalovou podstatu. Ten zvuk baskytary! Francouzi i přes velmi dlouhé kompozice dokážou udržet pozornost posluchače. První věc má 11 minut, závěrečná o 3 minuty více. Nahrávka nemá slabé místo, první riff nemůžu dostat z hlavy ani kyselinou sírovou. Mistrovské dílo. Snad poprvé od časů Fractal Possession (Abigor) uvažuju o absolutoriu.

PALLBEARER – Sorrow and Extinction (2012)
Jedna z mála desek současného doom metalu, která snese porovnání s žánrotvornými milníky 90. let.

EXIVIOUS – Liminal (2013)
Vedle Joy of Motion od Animals As Leaders jedna z nejlepších prog/fusion nahrávek uvedeného období.

BENEA REACH – Possession (2013)
Ačkoliv jsem od nich poslouchal víc první dvě alba, v globálu jsou Benea Reach za posledních deset let jednou z mých nejposlouchanějších skupin. Sice by bez svých zásadních inspirací (Cult of Luna, Meshuggah, možná i Deftones a další), by asi vůbec neexistovali, nicméně se jim i tak podařilo vykřesat z post metalu, který je jinak ve slepé uličce, svůj originální uhrančivý ksicht. Benea Reach jsou totiž mistry v dramaturgii kompozice, budování atmosféry a dokreslování riffů různými aranžemi. Dělají silné písničky se srozumitelnou strukturou, která nemá ambice být příliš intelektuální ani rádobyprogresivní. Possession není výjimkou. Závěrečná Aura mě i po letech vždy spolehlivě srazí na kolena.

Radek Chlup

ALCEST – Écailles de Lune (2010)
Deska, která změnila můj hudební vkus i život a formovala mé další hudební kroky v následujících letech. Kromě toho je to album, které ovlivnilo celou alternativní scénu a zapříčinilo vznik mnoha žánrových kapel.

CULT OF LUNA – Vertikal (2013)
Stejně jako u prvně zvolené desky, i tohle bylo pro mě zcela zásadní album. A tak jako u alba prvního, i Vertikal se zapsal do postmetalové historie dost hluboko. Velké album!

AMENRA – Mass VI (2017)
Za kulty v případě Amenra platí jednoznačně Mass III a Mass IV, ale já jsem belgické stálici podlehl až s objevením Mass VI, díky němuž se z Amenra stala má nejposlouchanější kapela, a to platí do dnešních dnů.

HARAKIRI FOR THE SKY – Aokigahara (2014)
Harakiri for the Sky jsou asi docela kontroverzní kapela, kterou lidi přijímají rozporuplně. Osobně mám ke kapele dost osobní vztah, tudíž tu nejde o vliv na světovou scénu a žánr, ale o zásadnost pro mě samotného.

LAST LEAF DOWN – Fake Lights (2014)
Většina posluchačů shoegaze asi začínala na Slowdive, u mě tato éra začala s francouzskou partou Last Leaf Down. Tito Francouzi jsou mistry ve tvorbě zasněné atmosféry, která je neuvěřitelně pohlcující.

GOD IS AN ASTRONAUT – Origins (2013)
Nejvíce mě asi ovlivnila deska All Is Violent, All Is Bright, ale ta se nevejde do dekády a krom toho vůbec první věc, která mě k Irům dovedla, byla tehdy vycházející deska Origin. Tuto kapelu jsem musel zmínit, protože je pro mě rovněž velmi důležitá. Díky ní jsem začal mít tucha o tom, že existuje i něco jako instrumentální post rock.

MONO – Requiem for Hell (2016)
Zkoumání žánru mě přivedlo až k Mono, ze kterých se u mě stala kapela na časté poslechy. Zrovna na této desce obdivuji schopnost pohybovat se na hranicích post rocku a klasické hudby.

THRÄNENKIND – The Elk (2013)
Nostalgie jako prase. Jasně, nic převratného, ale osobité to je. Plus ta melancholie je tady hrozně silná. Alespoň já to tak cítím.

OATHBREAKER – Rheia (2016)
Agónie, to je slovo, kterým bych shrnul hudbu Oathbreaker na Rheia. Je to taková odpověď na Deafheaven, více než u nich mě u Oathbreaker sejmula ta energie.

TIDES FROM NEBULA – Safehaven (2016)
Deska Safehaven byla v rámci diskografie Tides from Nebula z mého pohledu zlom a pro mě šlo o v té době velmi často přehrávané album. Dnes dominuje novinka From Voodoo To Zen, hehe. I tak mám SafeHaven rád a tyto Poláky mám celkově spojené i s koncertními zážitky.

LooMis

Jelikož jsem byl trochu (dost) nepozorný, při zadávání úkolu na desku desetiletí, zaslal jsem původně 10 desek za každý rok, což byla hračka, i když zpětný pohled v mnohých případech mým původním výběrem zahýbal, a někdy i dost výrazně. (Paradoxně ale třeba ne u českých kapel!). A jelikož jsem byl víc než nepozorný, tak i následný výběr mi neprošel a dostal jsem se do selekce, jaká možná i některého čtenáře potkala na Facebooku (10 osudových/nejinspirativnějších alb). A to už skutečně je oříšek. Proto poslední a definitivní výběr zahrnuje desky, u kterých vím, že mám stále co objevovat a obdivovat.

NEVERMORE – The Obsidian Conspiracy (2010)
Každá z desek Nevermore je vysoce nadprůměrná a jelikož si kapela tentokrát pohlídala i zvuk (na rozdíl od předchozí Enemies of Reality, kde pak nicméně vyšel famózní remaster), výsledek je epický – kytarová ekvilibristika se prolíná s hlasovou a rytmickou alchymií. Škoda, že o rok později se kapela rozpadla a od konce roku 2017 je jasné, že případný reunion už bude bez jedinečného vokálu Warrela Danea. Srdíčko a slzičky.

UNEXPECT – Fables of the Sleepless Empire (2011)
Neuchopitelná, nepopsatelná kombinace všech stylů podaná s neskutečnou lehkostí, která si vás dokonale podmaní a naplní emocemi. U podobných „gulášů“ je vždycky důležité, aby se jednotlivé nástroje dokázaly zastoupit anebo naopak nenásilně a přitom razantně se doprovázely. Absolutní proaranžovanost a promyšlenost, která i živě vždy měla hlavu a patu. Škoda jich.

PROTEST THE HERO – Scurrilous (2011)
Tihle Kanadští virtuózové mě ohromili zejména způsobem, s jakým stále dokáží posouvat progresivní metal do dalších, netušených poloh a na rozdíl od velmi podobně hrajících Between The Buried And Me si přitom (povětšinou) vystačí s čistými zpěvy (čest vždy těm několika málo corovým výjimkám).

BETWEEN THE BURIED AND ME – The Parallax II: Future Sequence (2012) 
Při komplexnosti hudby, kterou BtBaM předvádějí, a v jaké kvalitě, zaslouží asi největší obdiv ze všech kapel, které zde mám, nota bene, když si po všech těch letech nedávno troufli na dvojalbum. Parallax není druhá Alaska, ale nabízí se jiné srovnání, jelikož nesčetněkrát byla kapela přirovnávána k novodobým Dream Theater. Pokud toto přijmeme za své, je tohle album druhé Metropolis. Gejzír nápadů a hudebních orgií.

FALLUJAH – The Flesh Prevails (2014)
Mistři atmosférických poloh, žongléři s emocemi, iluzionisté jednoduchosti, zvukoví inženýři. Revoluční tech/deathmetalová deska.

RIVERS OF NIHIL – Monarchy (2015)
Každá ze tří desek by tady mohla být, ale dvojka často napoví, nakolik je kapela schopna potvrdit, že debut nebyl jen výkřikem do tmy. Podobně jako Fallujah (taky dvojka), i RoN jsou v rámci tech/deathu naprostým svojským zjevením, vytvořili si svůj vlastní hudební styl a i ten dokáží posunovat a obohacovat.

TEXTURES – Phenotype (2016)
Tahle deska u mne s odstupem času pořád roste a propadám jí víc a víc. Erik byl sice jenom jeden, Daniel si musel svojí cestičku prošlapávat docela intenzivně a hlavně živě tam byl určitý handicap, ale materiál na této desce je dokonalou kombinací všeho, co Texturex činilo rozpoznatelnými, tady zúročené s grácií letitých harcovníků. Z následovníků a inspirátorů Meshuggah to dotáhli nejdál a ukázali cestu dalším.

AUGUST BURNS RED – Phantom Anthem (2017)
Další neskutečně pracovitá kapela, která během téhle hodnocené dekády vydala 5 desek, včetně jedné, rovněž tematicky založené na vánočních skladbách (2012), odjela nespočet koncertů a právě i živě potvrzovala naprostou preciznost. V ranku progresivního metalcoru jsou ABR pro mne už nějaký čas jedničkou, když vystřídali Unearth. Phantom Anthem je precizní deska ve všech muzikantských i producentských aspektech. (A aktuálně už opět předposlední, jelikož 04/04/20 vyšla Guardians).

PANZERBALLETT – X-Mas Death Jazz (2017) 
Rozebrat a jinak složit, co už bylo vymyšleno. To je to, oč tu běží od prvních alb. Ale deska vzniklá z vánočních nápadů, postupně poskládaných z různých časových období, má nějaké to extra kouzlo, obzvlášť když jí člověk vidí 2x živě a pokaždé v trochu jiné sestavě. O to víc si pak lze vychutnat tuhle hudební koláž.

JUDAS PRIEST – Firepower (2018)
Musel jsem sem prostě nějaký heavy metal dát, a není lepšího příkladu, jakým způsobem (a pokolikáté už ve své kariéře) dokáže kapela, od které už nic nečekáte, překvapit. Ve stejný rok vyšla třeba i výtečná deska Saxon (Thunderbolt), ale JP tady předvádějí jízdu, která je dechberoucí.

piTRs

CARCASS – Surgical Steel (2013)
Vedle Resurrection Macabre od Pestilence jedna z mála comebackových desek třiadevadesátkových revolucionářů (Atheist, Cynic, Believer…), ke které se pravidelněji vracím. Revoluce už to není, ale je to heavy a je to Carcass.

GHOST – Infestissumam (2013)
Tobias Forge našel díru na trhu, na osvědčenou šaškárnu (zeptejte se Alice Coopera, Kiss, Kinga Diamonda…) narouboval své pojetí pop metalu, a zatím to všechno dělá moc dobře.

CHROME DIVISION – 3rd Round Knockout (2011)
Po předchozí Booze, Broads and Beelzebub spíš paběrkování, ale pořád chytlavá špína a správná míra oplzlosti.  

KISS – Monster (2012)
Protože nic jiného v poslední dekádě nevydali.

KYPCK – Zero (2016)
Finský soundtrack pro pobyt v ruském gulagu.

MARDUK – Viktoria (2018)
Nevím, co do toho black/punkového primitivismu Morgan přimíchal za koření, ale přes vcelku vyrovnanou kvalitu všech nahrávek s Mortuusem tohle nemá konkurenci. Úderné, kousavé, stručné a přitom vyčerpávající… aneb bleg médl pro mě. 

MASTER'S HAMMER – Vracejte konve na místo (2012)
Všechny čtyři studiovky uplynulé desetiletky jsou povedené, každá trochu jinak. Konve ale přesto vyčnívají.

RUSH – Clockwork Angels (2012)
Protože naposledy.

STEEL PANTHER – All You Can Eat (2014)
Nejlepší byl hned debut v r. 2009, z poslední dekády tedy třeba tohle. Glam´n´heavy chytlavost může závidět spousta klasických souborů z osmdesátek-devadesátek.

VOIVOD – Target Earth (2013)
Odpočítávání spuštěno.

herelson

Jako kritérium jsem zvolil něco jako poslechovou stabilitu, čili zda i s odstupem času deska udrží moji pozornost a pravidelně se vrací (vracela) do přehrávače. Ano, u zmíněných desek ze závěru dekády je ta prověrka časem pochybná, přesto jsem si jistý, že zájem o ně bude trvat. To, jestli v diskografii té které skupiny se jedná o nejlepší kus, jsem nezohledňoval. Stejně jako nehrálo roli ani to, zda se jedná o průkopnický nebo výjimečný počin. Musím přiznat, že zužování výběru na 10 desek byl bolestný a nespravedlivý proces.

AMORPHIS – Under The Red Cloud (2015)
Tvorba Amorphis s Tomi Joutsenem v sestavě pro mě představuje jistotu, která vygradovala touto deskou (a mimochodem úspěšně pokračuje i navazujícím a zatím posledním albem). (spotify)

ANIMALS AS LEADERS – The Joy of Motion (2014)
Poslouchal jsem hodně často. (spotify)

BEYOND CREATION – Algorythm (2018)
Technika ve spojení s melodií. Netřeba rozvádět více. (bandcamp)

BE'LAKOR – Vessels (2016)
Poslouchal jsem hodně často. (bandcamp)

DISILLUSION – The Liberation (2019)
Po dlouhé odmlce navázat takovýmhle albem je prostě meisterstück. (bandcamp)

GOJIRA – L'enfant Sauvage (2012)
Poslouchal jsem hodně často. (spotify)

GOROD – A Perfect Absolution (2012)
Ideální spojení dynamiky a melodie. Netřeba rozvádět více. (spotify)

INTERVALS – The Shape of Colour (2015)
Miluju alba, která navzdory absenci zpěvu jako dalšího prostředku vyjádření se, emocionálně dominují. Tady je ta bezprostřední radost skoro hmatatelná. (bandcamp)

PLASTIC MIND FREQUENCIES – Plastic Mind Frequencies (2013)
Instrumentálka, která je prostě skvělá, plyne a poslouchá se sama. (bandcamp)

RIVERS OF NIHIL – Where Owls Know My Name (2018)
Neotřelé spojení několika žánrů. Netřeba rozvádět více. (bandcamp)

brutusáček

Desetiletí chaosu…

DEATHSPELL OMEGA – Paracletus (2010)
Musím říct, že tahle deska pro mne byla pravým vstupem do black metalu, respektive do její disonantní podoby a následně k vracení se ke kultovním deskám žánru. V době, kdy jsem ji „objevil“, jsem naplno hltal kdejaký math/chaotic core/metal, takže mě Paracletus samozřejmě pohltil a otevřel pro mě nový subžánr. Deska je fenoménem žánru, vzniklo mnoho kopírek, ale i mnoho inspirací. Každopádně Paracletus bude top.

ULCERATE – The Destroyers of All (2011)
Jak překonat opus magnum? Jít jiným směrem. K spojení technického death metalu a Neurosis chce hodně odvahy nebo zručnosti, žádný problém pro Nový Zéland. Ulcerate patří top už za ty názvy skladeb… The Destroyers of All.

MARUTA – Forward into Regression (2011)
Grindcore posledních 10 let nevyprodukoval moc převratových desek. Zaběhnuté značky dodaly osvědčené palby, ale Maruta do toho hodila vidle a namíchala GC s Meshuggah kuchyní, což je spojení, které cením nejvýš a zároveň poskytlo osvěžení žánru.

PROPAGANDHI – Failed States (2012)
Nejlepší punková kapela a jejich nejlepší deska. 

NEUROSIS – Honor Found in Decay (2012) 
Za osobitost, skromnost a pokoru, s kterou to táhnou. Tahle deska je v diskografii dost možná nepatrná, ale skrývá naprostý poklady, hlavně jednu z nejlepších skladeb v podobě My Hearth For Deliverence.

DEFTONES – Koi No Yokan (2012) 
Deftones jako memento numetalové MTV vlny z přelomu tisíciletí. Jako jediní přežili, protože byli vždy jinde. Koi No Yokan je rozhodně jedna z jejich nejlepších desek. Tvrdost, samply, emoce a skvělá noční atmosféra. Do města po setmění ideální věc a víc než zdrávo se k ní takto vracím.

NEW MODEL ARMY – Between Dog and Wolf (2013)
Pro mě osobně nejdůležitější deska uplynulé dekády. Došlo k absolutní zamilovanosti k této kapele a přitom byl na začátku jenom trailer. Žádná jiná kapela po 33 (vydáno 2013) letech existence nevypustí tak dokonale promyšlenou, koncepční desku. Hypnotický až šamanský bubny, na kterých je to vlastně celý postavený, naléhavost Justina. Kouzelný artwork alba v podobě jeskynních maleb. Jako vstup do diskografie bych jí spíše nedoporučoval, ale mne naprosto vtáhla. Touhle deskou NMA nastoupili na pozoruhodnou etapu existence, následující desky Winter (2016) a hlavně From Here (2019) překonávají jedna druhou a i další z bohaté diskografie. Kdo po 40 letech to má?

SUN KIL MOON – Benji (2014)
Mark Kozelek bude známější pro svojí původní indierockovou kapelu Red House Painters, s kterou má mnoho desek. Pod touto hlavičkou jich je taky nemálo. Benji z roku 2014 je jeho hudebně ohlodaná až na kost, ale plná emocí.  Hodně jsem v tom svého času ležel a nalézal paralely u sebe a v okolí. Po Benji se ale Kozelek „zbláznil“ a vydal každou větu, co ho zrovna napadla a kvalita šla do totální neposlouchatelnosti. Benji jako důkaz toho, jak hudebník může stvořit něco geniálního a pak spáchat uměleckou sebevraždu.

GORGUTS – Pleiades' Dust (2016)
Věrozvěsti, jež nám dali Obscuru, odpluli technickému death metalu zase o parník a k tomu stačila pouze jedna, třiatřicetiminutová skladba.

MESHUGGAH – The Violent Sleep of Reason (2016) 
Nepodceňujte droida a nepodceňujte Meshuggah, a vůbec je nepodceňujte, když Thordendal sotva skládá. Všechno, co miluju na Meshuggah a ještě mnohem víc po čtvrtstoletí na scéně, rozdávejte metály.

bizzaro

ARCHSPIRE – Relentless Mutation (2018)
Archspire se povedlo něco, co předtím Necrophagist. Svou hudbou k sobě dokázali upoutat širokou techdeathovou obec a stejně jako legenda z Německa také spustila tematická tour Tech Trek. Další obroda.

DAUGHTERS – You Won’t Get What You Want (2018)
Dcérky mě svou totální drzostí rozsekaly stejně jako eponymní deska. Kapela, která ze své minulosti hudebně čerpá už jen minimálně, a přesto její aktuální forma vlastně dodržuje extrémní zásady jako na začátku. Akorát mathcore nahradil rokenrol.

DEATHSPELL OMEGA – Paracletus (2010)
DsO a jejich Paracletus byla trefa do černého i smrtícího. Tenhle diso-black baví i posluchače jiných než černých žánrů a dokázala ovlivnit i jinak hodně osobité umělce typu Gorguts, protože celková podoba desky a její progresivita přesahuje cokoli z blízkých žánrů.

FALLUJAH – The Flesh Prevails (2014)
Po téhle bombě jsem Fallujah věřil, že dokáží něco podobného, co kdysi Cynic. Na této desce to splnili. Tou další svázali svou tvorbu s minulostí a na nové se žánrově odpoutali. Jedinečný sound sice zůstal zachován, ale revoluci, natož překročení vytyčených hranic a spojení fanoušků prog-směrů, už neočekávám, a tak tu máme alespoň The Flesh Prevails, ta přetrvá už navěky.

ION DISSONANCE – Cursed (2010)
Mistři disonance mě na Cursed pokaždé rozfouknou jak rozsypané peří. Neuvěřitelný atak, neuvěřitelné riffy, neuvěřitelný zvuk. Cursed je poslední rána z milosti.

MESHUGGAH – The Violent Sleep of Reason (2016)
Meshuggah během let vydali dost materiálu, máme tu také koloss Bleed, který navždy změnil metalově vnímanou polyrytmii. Ale poslední deska, kde se skladatelsky prosadil Dick, přinesla úplně jiné myšlenky a postupy.

RIVERS OF NIHIL – Where Owls Know My Name (2018)
Cesta RoN a jejich odpoutání se od pekelnějšího death metalu až k psychedelickým polohám je stejně neuvěřitelná jako právě jejich poslední album, které se nebojím do těchto deseti kousků desetiletí zařadit.

SPAWN OF POSSESSION – Incurso (2012)
Incurso pro mě bez debat v tomhle desetiletí společně s deskou Archspire symbolizuje něco, co v tom předchozím znamenal Epitaph. Švédi touto deskou vystavili death metalu monument, kterých na světě moc nestojí. Úderný, zlý, nariffovaný, brutální, technický, precizní. A byť odlidštěný, přesto disponující emocemi.

TESSERACT – Altered State (2013)
Bez sebemenších pochyb nejlepší djentové album. Ambientní atmosféry, jeho nálada a masivní riffing zasazený do ne složitých, ale skvěle funkčních skladeb z něj dělají rozhodně nezapomenutelné dílo.

UNPROCESSED – Artificial Void (2019)
Kde je Liminal (u této mě to mrzí extra), kde je Joy of Motion? Němci s každou deskou zrají a rostou, ale to, co na Artificial Void posluchačům hudby zanechali, mi stále vysává kyslík z plic. Naprosto dechberoucí a skvěle vystavěné melodie a rytmika promakaných a nápaditých písní bez mrknutí zostuzuje i slovutné Animals as Leaders, protože na desce nechybí silné emoce a atmosféra. Tohle by si neměl žádný fanoušek moderního progu nechat uniknout. Od Unprocessed v budoucnu očekávám ještě víc, neb kytarista Manuel je z jiné dimenze a doufám, že se ve svém vývoji nezastaví.

gába

MARUTA – Remain Dystopian (2015)
Nastřelená tech/grindcore anihilace zabalená v nadzvukové rychlosti. Poslední a zároveň nejlepší deska v historii kapely.

DEFEATED SANITY – Passages Into Deformity (2013)
Drcení na prach, lámání kolem, strhávání kůže zaživa… ultrabrutální technickej hypernámrd v podání německé BDM legendy. Průstřel hlavy zaručen!

MALIGNANCY – Eugenics (2012)
Obrovskej posun vpřed. Malignancy si ponechali superkomplikovanou, vymaštěnou riffáž, ale poprvé na ní nabalili další spoustu vlivů a nápadů mimo tradiční guttural BDM. Jednoznačně nejvyzrálejší deska v diskografii kapely.

PALLBEARER – Sorrow and Extinction (2012)
Trochu slziček a uplakanosti občas nevadí a o téhle desce to platí dvojnásob. Doom metal pro milovníky mokrejch kapesníčků. 

MANES – Be All End All (2014)
Návrat norských experimentátorů par excellence. Dle mého soudu jejich nejlepší deska.

INIQUITOUS DEEDS – Incessant Hallucinations (2015)
Psychopatickej BDM, kde prim hrajou skvělý neotřelý riffy, hektolitry agrese a kulometná rychlopalba. Jednoznačně v topu.

DEEDS OF FLESH – Portals to Canaan (2013)
Poslední deska DoF a zároveň jejich opus magnum. Hledat někde chybu nebo nedostatek, nemá na téhle famózní desce smysl. Obrovská škoda odchodu Lindmarka na věčnost.

SEPTIC MIND – The True Call (2011)
Misantropie, zmar, astrální temno. Tři skladby, který z člověka vypustí duši.

VITRIOL – To Bathe from the Throat of Cowardice (2019)
Špetka Hate Eternal, špetka onoho i tamtoho. Navrch trocha vlastního xichtu, plus energie a agresivita na rozdávání. Takhle má vypadat death metal!

GORGUTS – Pleiades' Dust (2016)
Protože Gorguts… Jedna skladba, půl hodiny. Doteď nechápu a asi jen tak nepochopím.